Úvodní stránka > Pohádky > Vodník Stébílko > Leknínka

Leknínka

Vodník Stébílko ještě spal ve svém jezírku, na své posteli z řas, když jej probudily podivné šplouchající zvuky.V mžiku vyskočil, oblékl si svůj smokink na všední den a už stoupá ode dna, aby se podíval, co se to děje. Snažil se nenápadně vykouknout na hladinu, ale jen co se na jezírku objevil jeho vodnický cylindr, ozval se tenoučký hlásek.

,,Čekám tu na tebe, Stébílko! Jen se neboj, pojď si se mnou popovídat?“

Vodník pomalu vystrčil svou hlavu nad hladinu. Vytřeštil oči a prskl do vody, až postříkal tu krásnou, velikou dívku sedící na hladině jeho jezírka.

,,Jsem Leknínka. Přišla jsem ti nabídnout svou leknínovou postýlku, abys nemusel spát v těch nepohodlných řasách.“

,,Co za to budeš chtít?“ smál se Stébílko.

To už z hladiny jezírka zvědavě vykukovaly hlavy i hlavičky ryb, rybiček, žab, žabiček, ale také sám strýc rak se svou rodinkou.

,,Celkem nic. Jenom ve svém jezírku budeš pěstovat mé lekníny. Ale musíš se o ně dobře starat!“ odpověděla líbezným hláskem Leknínka a poslední slůvka zdůraznila, zdviženým ukazováčkem.

,,Prozraď mi tedy, co je třeba ke spokojenosti tvých kvítečků,“ řekl vodník a mnul si prsty bradu. ,,Pokud vše zvládnu, bude mi ctí, postarat se o takovou krásu,“ ujišťoval panenku Stébílko a vyplaval celý nad hladinu.

,,Je to jednoduché,“ smála se panenka, ,,S prvním jarním dnem otevřeš tuto truhličku, ve které jsou semínka. Rozsypeš je po dně svého jezírka. Pozor, na nejkrásnějším místě a tak, aby bez překážek mohla vystoupat nad hladinu. První podzimní den se kvítky promění zpět do semínek. Ty ukryješ v truhličce, kde přečkají zimu. A tak to musíš dělat každý rok.

,,To je vše?“ jásal vodník. ,,To bych mohl zvládnout?!“

,,Ano, mohl bys to zvládnout. Jsou to povinnosti jenom na pár chvil, dva dny v roce. Jakmile však jednou zapomeneš, zmizí všechny ty kvítky i tvá leknínová postýlka a tvoje jezírko zaroste ošklivými chaluhy. Pro nikoho z obyvatel jezírka už tu nebude místo. Tak si to ještě dobře rozmysli, než řekneš své ano,“ vysvětlila Leknínka.

,,Není co rozmýšlet. Jen bych chtěl, abys jsi věděla, že se o tvé kvítky budu starat velmi rád a to i kdybych dál měl spát na řasách.“

,,To tě šlechtí,“ zářila Leknínka. ,,Věděla jsem, že máš dobré srdce. Proto jsem za tebou přišla. Jen připomínám! Je první jarní den.“

Vodník si vzal od panenky truhličku a v okamžiku zmizel pod hladinou. Po chvilce opět vynořil svou hlavu a vesele prohlásil: ,,Neboj se, Leknínko, mám tady v jezírku jedno moc krásné místo, přímo tam, kde přitéká potůček do mého jezírka. Jsou tam ty nejkrásnější vodní rostlinky, řasy a krásné chaluhy. Chceš se podívat?“

,,Věřím ti. Sama již mám naspěch, ale jistě se někdy přijdu podívat. Hned jak semínka rozsypeš po dně, tvá postýlka se také promění. Tím splním já svůj slib. Zatím se tu mějte moc dobře,“ rozloučila se Leknínka a vznesla se k oblakům.

Všichni přihlížející spolu s vodníkem panence zamávali. Když se kamsi ztratila pospíchali obyvatelé jezírka k přítoku, aby byli při tom, až si lekníny budou tančit vzhůru k hladině.

Stébílko rozsypal semínka po dně a už jen čekal na to, co se bude dít.

Netrvalo dlouho a jezírkem se začaly pnout leknínové kvítečky. Za pár okamžiků dorazily až na hladinu.

,,Honem,“ zvolal kdosi a všichni se vydali za leknínovou krásou přímo nad hladinu.

,,Dnešní zážitek mi připomíná přísloví, jak se do světa volá, tak se nám svět ozývá,“ řekl vodník stojící na hladině. Dal si ruce v bok a spolu s ostatními tiše hleděl na tu krásu rozkvetlých leknínů.