Pavilón pohádek

 

Když lidem řekneme, že mozek je nová aplikace, možná ho začnou používat...?

 

     

      

      

Víte o tom, že známá pohádka ČERVENÁ KARKULKA o setkání mladé dívky s vlkem vlastně nezná svého původního autora? Autorem nejstarší psané verze je

Charlese Perraulta. 

Dnešní nejznámější podoba pochází od bratrů Grimmů.

 Příběh má spoustu verzí, které se během historie velmi měnily. Od pradávna se vyprávějí v mnoha státech a první prameny mohou pocházet ze 14. století z Francie a Itálie.

Některé se dosti liší od příběhu, který dnes známe. Záporný hrdina nebyl vždy vlk, ale také obr, vlkodlak aj. 

Proto jsem sám napsal také dvě verze.

ČERVENÁ PENTLIČKA

Na kraji lesa v polorozpadlé chaloupce žil tatínek s maminkou.

  Před dvanácti lety se jim narodilo děvčátko. Jen co jí narostly vlásky, maminka jí do nich uvázala červenou pentličku, proto dívce nikdo neřekl jinak, než Červená Pentlička.

Už se opět blížila zima, proto se Pentlička chystala na cestu k babičce, která bydlela u barevného modřínu na druhém konci lesa. Každý rok v tomto čase chodívalo děvčátko za stařenkou, aby pomohlo naplnit zvířátkům krmelce, ptáčkům krmítka.

   ,,Dám ti do uzlíčku pecen chleba, bábovku a bylinkový čaj. Ten vám bude jistě ku prospěchu v těch mrazivých dnech,“ pravila maminka a s úsměvem dodala:

,,Ne abys to všechno cestou spořádala.“

   ,,Maminko, ráda to babičce předám. Je tak hodná, má tak šlechetné srdéčko,“ rozplývala se Pentlička, když s uzlíčkem vycházela ze dveří.

Jak si tak kráčela lesem, myslela na to, co asi babička celou tu dobu, co se neviděly, dělala a zda je zdráva. Byla tak ponořena do svých myšlenek, že si ani nevšimla šakala, který náhle stál před ní. Až když do něho málem narazila, lekla se.

   ,,Ach, to jsem se polekala! Kdo jsi? Chceš mi ublížit?“ vyptávala se Pentlička.

   ,,Ale co tě nemá? Neublížím ti. Musíš mi však prozradit, kam jdeš?“

  Děvčátko se rozpovídalo:

   ,,Jdu za babičkou, každým rokem pomáhám, přichystat krmení pro zvířátka a ptáčky na celou zimu.“

   ,,To všechno spořádám já!“ řekl si pro sebe šakal a dál poslouchal, co mu roztřesená Pentlička povídá:

   ,,Bydlí u barevného modřínu. Barevný se mu říká proto, že když na něj svítí slunce, najdeme na něm snad úplně všechny barvy ve všech odstínech.“

   ,,A co to neseš v uzlíčku?“ zeptal se zvědavý šakal.

   ,,Něco málo k zakousnutí a bylinkový čaj,“ odpovědělo děvčátko.

   ,,To zrovna nemusím, ale v nouzi také dobrý!“ řeklo polohlasně zvíře.

   ,,Co říkáš?“ koulela očka Pentlička.

   ,,Ale nic, to jen tak. Dávej na sebe pozor, ať se ti nic nestane!“ pronesl posměšně šakal a zmizel v lese.

  Utíkal k barevnému modřínu.

   ,,Babičku si dám k obědu, Pentličku k večeři a všechno to krmení, co mají přichystané, mi stačí na celou zimu. Budu jen jíst, jíst a ještě budu mít svou chalupu po babičce!“ radoval se cestou šakal.

Když doběhl k chaloupce, opatrně otevřel dveře a tiše vešel dovnitř.

  Světnička byla prázdná.

   ,,Kdepak mám ta borůvková povidla? Pentlička je má ze všech nejraději,“ozvalo se ze spíže.

   ,,Ááa babička?“ zaradoval se šakal.

,,Povidla už nenajdeš!“ ševelilo zvíře a vyrazilo rovnou za stařenkou.

   ,,Babičko, už jsem tady!“ zazněl hlas Pentličky.

  Šakal rychle zavřel dvířka spíže na petlici a skočil do postele. Celý se přikryl peřinou a čekal, až k němu dívka přijde blíž.

   ,,Babičko, kde jsi?“volala Pentlička. V tom si všimla, že kdosi leží v peřinách, proto smutně kráčela k posteli a pravila:

,,Snad nejsi nemocná, babičko?“

   ,,Moc nemocná,“ odpověděl skřípavým hlasem šakal.

   ,,A jak máš podivný hlas, babičko?“ divilo se děvčátko.

   ,,To je z té zlé nemoci. Polož uzlíček na stůl a pojď ke mně blíž,“ lákal Pentličku šakal, aby jí pak lépe překvapil svým skokem.

Protože byl celý zakrytý peřinou, neslyšel babiččino volání o pomoc.

  Naštěstí Pentlička její nářek slyšela velmi dobře, potichu došla ke spíži a odemkla dvířka.  

  Babička vzala Pentličku za ruku, aby společně, tichým krokem odkráčely ven z chaloupky. To ticho bylo šakalovi podezřelé, proto vykoukl z pod peřiny a když zjistil, že je ve světničce sám, také vyběhl před chaloupku.

Stařenka se stačila ukrýt v houštinách, ale Pentlička měla smůlu. Šakal jí spatřil, jak se chce schovat za barevný modřín a rozběhl se za ní.

Děvče utíkalo loukou, pěšinou, cestičkou, až doběhlo k řece.

Šakal už byl na dosah, když Pentlička spatřila dva rybáře.  

   ,,Pomoc, prosím pomoc,“ volala zoufale dívka.

Rybáři upustili udice a pustili se za šakalem. Ten byl tak zmaten, že mužům nedalo moc práce, aby ho chytili a bez váhání jej hodili do proudu řeky.

Šakal propadl takové panice, že se utopil.

  Pentlička rybářům poděkovala a pozvala je na zítřejší oběd ke stařence do chaloupky.

Když se vrátila, vše babičce podrobně vylíčila, také to, že rybáře pozvala na oběd.

  Babička dívenku pyšně pohladila a vlídně řekla:

   ,,Dobře jsi udělala, má milá. Hned zítra odpoledne začneme chystat zvířátkům zimní pokrmy.“

Ve druhém příběhu jsem dodržel danou osnovu.

Dívka, les, zlé zvíře, babička... ???

TOMÁNEK

V malém městečku žil mládenec se svou maminkou. Všichni mu zde říkali Tománek, to pro ten klobouček, který stále nosil na hlavě.

Jednoho podzimního dne řekla matka Tománkovi, ať zajde do lesa k deváté borovici, kde bydlí jeho babička a odnese jí tam teplé prádlo na zimu.

  Tománek byl veselý a hodný hoch, proto vložil prádlo do tlumoku z ovčího rouna a vydal se na cestu.

S veselou písničkou prošel voňavými loukami, kolem polí, háječku, až došel do lesa. 

   ,,To je ale tmavý les, takový strašidelný?“ pomyslil si Tománek a opatrně našlapoval pěšinou, která vedla k devíti borovicím.

   ,,Co tu pohledáváš? Kam jdeš?“ ozvalo se náhle do ticha lesa.

  Mládenec se zastavil a opatrně se rozhlížel, kdo že se ho ptá.

   ,,Tady jsem!“ozvalo se znovu a z křoví vyskočil medvěd. Bez zaváhání se zeptal:

,,Kam máš namířeno, hochu?“

   ,,Jů, to jsem se polekal,“ přiznal Tománek.

„Proč tě to zajímá?“ dodal.

   ,,Jsi v černém lese, tady se ti může přihodit cokoli a já ti mohu pomoci,“ pronesl vychytrale huňáč.

   ,,Jdu k babičce, bydlí v chaloupce u devíti borovic. Nesu jí teplé oblečení, zima bude moc chladná a dlouhá,“ řekl důvěřivý mládenec.

   ,,To je šlechetné,“ rozesmál se medvěd a zmizel mezi stromy.

  Tománek jen pokrčil rameny a kráčel dál. Myslel na to, jak je to hezké, že mu chce kdosi cizí pomáhat.

Ono proradné zvíře běželo rovnou k chaloupce babičky a těšilo se z bohaté hostiny.

  Když medvěd doběhl k dřevěnému stavení, slušně zaklepal. Nikdo se však neozýval.

Zkusil to znovu a znovu.

Když ani teď nikdo dveře neotevřel, vešel směle do světnice, rozhlížel se, ale babičku neviděl.

  Stařenka chvilinku před tím odešla do lesa na maliny.

  V tom huňáč zaslechl, jak do chaloupky vchází Tománek, rychle skočil do postele a schoval se pod peřinu.

Hned jak Tománek vešel do stavení, volal:

   ,,Babičko, nesu ti oblečení na zimu a také nějaké preclíky, co ti maminka upekla.“

Ale nikdo mu neodpověděl.

  ,,Jéjej, babičko, co je ti, že jsi v poledne v posteli?“zeptal se vyděšeně mládenec, když spatřil, že v peřinách kdosi leží.

  Než medvěd odpověděl, dobře si rozmyslel, jak k sobě mládence přilákat.

Chraptivým hlasem zaskřehotal:

   ,,Nemohu se hnout, Tománku. Prosím, pojď mě přetočit na druhý bok, už takto ležím druhý den.

   Tománek hned přiskočil k posteli a chtěl odhrnout peřinu, ale medvěd jí držel tak pevně, že se mu to nepodařilo.

   ,,Babičko, proč držíš peřinu tak pevně?“zeptal se překvapený hoch.

   ,,To protože mám strach,“ odpověděl huňáč.

   ,,Copak ty mě nepoznáváš, babičko?“zeptal se opět mládenec.

   ,,Hlas máš jako můj Tománek, ale kdybych se mohla přesvědčit?“ zaznělo z postele.

   ,,A jak se chceš přesvědčit, babičko?“

   ,,Ty se otočíš a já se podívám!“ rozkázal medvěd a už, už se chystal, jak Tománka překvapí svým skokem.

  Tománek se otočil a pomalu kráčel ke dveřím.

Když se vracel zpět k posteli, medvěd vyrazil.

  Bystrý hoch však nezaváhal a utekl z chaloupky.

  Huňáč za ním.

  Mládenec běžel tak rychle, jak to jen dovedl, rovnou do vysokých skal. Úzkou štěrbinou se dostal až na vrcholu jedné z nich.

   ,,Tak a teď už mi neutečeš!“ radoval se medvěd, když se celý potřísněný dostal za Tománkem.

   ,,To se ještě uvidí? Tak hop, skoč na mě!“ zvolal hoch stojící na samém okraji skály.

   Medvěda Tománkova odvaha natolik rozzlobila, že opravdu skočil.

  Mládenec se uhnul, proto proradné zvíře spadlo do hluboké propasti. 

Tománek se vrátil do chaloupky své babičky.

  Když se stařenka vrátila z lesa, vše jí náležitě vypravoval. Stařenka měla radost, že má tak statečného vnuka.