Dub :: Leon

Úvodní stránka > Pohádky > Elf Květoděj > Dub

Jistě chcete poznat nejhodnějšího elfa z celé pohádkové říše.

Tento přírodní duch se staral o nejkrásnější louku a přilehlé lesy.

,,Květoději vzbuď se, podívej na tu nádheru, kterou umí vykouzlit jenom jitřenka!“ jásala sedmikráska.

,,Musím loukovat pospěšnici. Musím květinovat kontrolnici!“ vyděsil se Květoděj a hned vyskočil z krmelce. Nasadil si klobouk na hlavu a vydal se na cestu.

,,Co se s tebou stalo, vždyť si včera básnil o kráse svítání a dnes?“ ptala se překvapená sedmikráska.

,,Cestuju se podívánkou!“ zamumlal Květoděj a ještě přidal do kroku.

Když došli k místu, kde se včera poznali, Květoděj vytřeštil oči, otevřel pusu a jen smutně zíral na plačící pařez. To jenom Květoděj ví a vidí, že i květiny a stromy mají také oči a pusu. Dokonce i mluví.

,,Sedmikráskuj podívánku, někdo poduboval rozřezánek. Pařezuje tu jen zůstatník!“ rozbrečel se Květoděj.

Sedmikráska zamávala svými lístečky, jako kdyby mu chtěla utřít slzičky. Tenoučkým hláskem pronesla: ,,Zasadíme nový, neplakej.“

,,Vždyť vylétuje za mnoho výrostků!“ špitnul Květoděj.

,,Ano máš pravdu, vyroste až za mnoho let. Běžně stromy rostou, alespoň půl století, ale já mám vzácné kamarády. Ty nám jisto jistě pomůžou. Zasaď tady ten žalud do hlíny, kde chceš, aby vyrostl nový dub!“

Květoděj sedmikrásku poslechl a dál jen čekal, co se bude dít.

Sedmikráska dlouho cosi drmolila, když tu najednou před Květodějem stojí čtyř dívenky. Sedmikráska je elfovi představila:

,,První dívka, ta co má na sobě vestičku, se jmenuje Jarolka. Je to vládkyně jara.

Dívka, která má na sobě jen lehké šatičky…, tak to je Letnínka. Ta vládne v létě.

Kostýmek nosí Podzimka. Na podzim už je přeci jen chladněji a to i vládkyni podzimu. No a poslední dívka, ta v tom kožíšku, to je samo sebou Zimněnka.

Všechny nám teď pomůžou, aby dub vyrostl ještě dnes, aby tvou louku a tvé květinky chránil před větrem. Podívej Jarolka už mávla svým, kouzelný proutkem, kterému lidé říkají kočičky. Vidíš? A teď Letnínka. Ta má na místo proutku stéblo obilí. A už přichází Podzimka. Ta čaruje pomocí větvičky.

A ještě k žaludu kráčí Zimněnka, ta má na svá kouzla hůlku.“

Květoděj na ten zázrak koukal s otevřenou pusou. Nezmohl se na jediné slovíčko, na jedinou hlásku. Dub stoupal, víš a víš k nebi, až byl velký stejně jako ten, který tu ráno někdo pokácel.

Konečně elf začal jásat. Poskakoval, výskal, mával rukama nad hlavou, zkrátka radoval se.

,,Mám radovánkovou velikostičku. Pláčovníkem budu štěstíčkovat!“ zamumlal Květoděj a znovu poskočil a výsknul.

Také všechny kvítky kolem se tak krásně usmívaly, že se Květoděj znovu rozplakal. Tentokráte radostí.

,,To je kouzlánek z pohádníku,“ zvolal Květoděj.

,,Tak, tak…, dnešek má pohádkové kouzlo. Teď můžeme jít klidně k potoku a slunit se,“ řekla sladce sedmikráska.

,,Mám pěnivé skromnítko? Buď se mnou hlídankou loukovou?!“ zašeptal elf.

,,Děkuji moc. Rada s tebou budu hlídat tvou louku,“ radovala se sedmikráska a hned navrhla:

,,Tak a teď si spolu budeme hrát. Třeba, třeba květinové poznání? Vždy jeden z nás vypoví podobu a, co vše o kvítku ví. Druhý musí poznat, jakou květinu má na mysli.“

,,Krásnilková hádavěnka,“ zvolal Květoděj a rozběhl se loukou přímo k potoku, kde se usadil a hádal, kterou květinu má sedmikráska namysli.