Úvodní stránka > Pohádky > Kačer Lůďa > Šakal

Šakal

Jitřenka a s ním kokrhání pana učitele oznámilo příchod nového dne.

Na dvoře pana Kubíčka vše rázem ožilo. Všechna domácí zvířátka se připravovala do školy a moc se těšila na hodinu o lesních zvířátkách.

Konečně nastal očekávaný okamžik. Pan učitel vešel do třídy a pyšně oznámil:

,,Dnes jsme si měli říci něco o jezevci. Ale protože jste pilnými žáky, vše už víte. Dnes si tedy budeme povídat o šakalovi.

Jú, kdo to je? Jak vypadá?“ vyptávali se žáci jeden přes druhého.

Lůďa se postavil a hned vykročil k tabuli.

Pan učitel se usmíval a kýval hlavou. Otázka však zněla úplně jinak, než žáci čekali.

,,Vezmeš dnes s sebou naše štěňátko? Pejska Lupínka?“ zeptal se skromně pan Kokrhálek.

,,Velice rád?“ odpověděl kačer a křidélkem mávnul na Lupínka, aby přišel k němu. Štěňátko radostně přicupitalo k Lůďovi.

Tajemným kouzlem se spolu s ním přeneslo do divočiny.

,,Kdo jsou ti pejsci?“ zeptal se překvapeně Lupínek, když spatřil čtyři zvířátka, která mu byla podobná.

,,To jsou šakali. Tatínek, maminka a jejich dvě děti,“ vysvětloval kačer.

Jeho slova zaslechl otec a hned se vyptával: ,,Co tu chcete?“

Než se však dočkal odpovědi, jeho syn se rozběhl k návštěvníkům. Cestou sebral větvičku a položil ji před štěňátko.

,,Šalík si chce s tebou hrát, cizinče!“ oznámil posměšně otec a dodal: ,,My šakali si takto hrajeme. Jeden podá větvičku, jako to udělal můj syn. Teď ti položí tlapku na rameno. Pokud hru přijímáš, šťouchni Šalíka ocáskem do hřbetu! Pokud tak učiníš, budete se o větvičku přetahovat! Takto si naše děti hrajou hlavně s potomky z jiných rodin. Pokud si nechceš hrát, zůstaň v klidu stát.“

,,My štěňátka jsme také velmi hravá. Rád tvou hru přijímám,“ zajásal Lupínek a šťouchl Šalíka do hřbetu.

Malý šakalík vzal do tlamičky větvičku z jedné strany, štěňátko z druhé a už se přetahují.

Lůďa se zatím přesunul k rodičům Šalíka a vyptával se jich na vše, co jej napadlo.

Vypadalo to, že dovádění těch dvou mrňousků nikdy neskončí, když tu se ozvala Šalíkova maminka. ,,Tak už dost! Musíme se dát na cestu!“

,,Kam vlastně jdete?“ zeptal se Lůďa.

,,Do večera musíme najít místo, kde si vyhloubíme novou noru,“ odpověděl otec.

,,Proč nezůstanete v této?“ nespokojil se s odpovědí kačer.

,,Stěhujeme se často! To kvůli bezpečí našich dětí!“ oznámila maminka a pobídla svého synka, aby hned přišel k ní.

Šalík se tedy přidal ke své rodině.

,,Tak ahojík,“ volal za nimi Lupínek a párkrát radostně zaštěkal.

,,Vy se mějte také hezky,“ zněla odpověď šakalů i malých šakalíků.

,,Mějte se krásně,“ mával za nimi Lůďa a radostně objal svého kamaráda Lupínka.

,,Tak my se tedy budeme mít krásně,“ probral kačera hlas pana učitele.

,,Vítejte zpět ve škole?“ volali žáci.

,,Tak jak jste se měli? Potkali jste šakaly?“ ptal se s úsměvem pan Kokrhálek.

,,Viděli, potkali. Možná to bude lepší, když vám dnešní zážitek bude vyprávět Lupínek?“ navrhl Lůďa.

,,Tak už nás nenapínej a povídej!“ pobídl štěňátko pan učitel.

Lupínek příběh vypověděl tak vesele, že se všichni smáli dlouho do večera.