Vždy v neděli nový příběh...

27.11.2022

,,Superbabička“

V každé rodině je něco. U nás to byla jedna z babiček, která zařídila, že se jmenuji Ladislav a ne Pavel, jak rodiče původně zamýšleli.

Musel jsem dostat toto jméno, vždyť se tak jmenují všichni muži v naší rodině minimálně do 17. století.

To, že jsem byl prvorozený a ještě nosil toto rodinné jméno, mi u této babičky přinášelo spoustu výhod, které se mi líbily jenom do jisté doby.

Nutno podotknout, že mám mladšího bratra, kterého tato babička neměla ráda a co je horší, dávala to dost najevo. Nejmladší sestra jí nevadila, ale já byl její miláček.

Rodiče mezi námi dětmi rozdíly nedělali, ale co mě dodnes mrzí, že nikdy nezakročili a nechali babičku, aby dělala to, co dělala.

Když mi bylo asi tak deset let, přijela za námi i s dědou na nejkrásnější místo tohoto světa.

Hned jak vystoupili ze svého vozu, dala babička oběma sourozencům malou čokoládu a mě velký sáček bonbonů.

Sáček jsem rozdělal a šel nabídnout mladšímu bratranci a také sestřenici s plánem obdarovat i sestru s bratrem.

K tomu už nedošlo.

Bratranec a sestřenice si cukrátka hned rozbalili a začali požívat.

Avšak během malé chvilky nikdo s přítomných nevěřil, čeho je babička schopna.

Doslova vyběhla za dětmi a svou mohutnou rukou oběma vytrhla bonbony z úst.

Všichni jsme se lekli, ale jak byli vyděšené děti, které babička napadla, to se nedá slovy vyjádřit.

Reakci dospělých si nepamatuji, ale myslím si, že i tento počin zůstal bez odezvy.

Na druhý den se prarodiče rozhodli odjet zpět domů.

Babička si rázně vymohla, abych jim šel já sám zamávat až k mostu, který je od tábořiště vzdáleném přibližně pět set metrů.

Na jmenované místo mě prarodiče odvezli svým autem.

Babička vystoupila se mnou a neuvěřitelnou silou do mě začala ládovat párky se slovy, že jsou z tuzexu a že je musím všechny sníst jenom já sám.

Už si jenom pamatuju, že jsem utekl zpět k rodině, jestli jsem párky dojedl nebo ne, to už si nepamatuji.

Jenom vím, že když jsem babičku viděl příště, prosil jsem jí, aby to, co dá mně, dala i dvěma mým sourozencům.

Myslíte, že mi vyhověla?

20.11.2022

Rekord

V mém vyprávění bych neměl zapomenout také na příběhy z vojenské základní služby.

Svým vyprávěním neporušuji žádné vojenské tajemství už proto, že se staly v letech socialismu a také proto, 

že se netýkají ničeho vojenského.

Když si kolikrát s přáteli povídáme o vojně, mám zjištěno, že pár příhod má svůj úspěch.

Jednu z nich vám dnes povím.

Byl jsem v kasárnách teprve půl roku, a jak se tehdy říkalo, měli jsme mazáckou vojnu.

Tedy, když vojáci z povolání odešli domů, přebrali na svá bedra všechnu činnost roty chlapci, kteří narukovali o rok dříve.

Nikdy jsem nechápal, proč se někdo může chovat jako blbec jen proto, že se narodil o rok dřív, 

což v žádném případě není jeho zásluha.

Ale to, co se mi tak zvaní ,,mazáci,, udělali, jsem si asi zasloužil.

Převeleli k nám na rotu za trest mladíka z jiného útvaru. 

Byl na vojně stejně dlouho jako já a asi proto jsme se poměrně brzy spřátelili.

Po týdnu, když jsme oba měli podepsanou vycházku, přišel s pytlem, kde měl dvě civilní košile, dvoje rifle a dva páry bot.

Hned, jak to bylo možné, jsme se do civilu převlékli a vesele procházeli městem plným děvčat.

Na večer jsme se usadili v restauraci, kde jak všichni víme, utíká čas daleko rychleji.

Takže místo ve 22.00 hodin jsme se do kasáren vrátili v půl čtvrté ráno.

Naštěstí v oněch kasárnách bylo jen málo vojáků, ,,jenom,, sedmdesát dva ,,mazáků,,.

Všichni na nás čekali hned ve vstupní hale.

V okamžiku začala smršť ran, která neměla konce.

Jak by ne, všichni ti starší vojáci si do každého z nás pořádně bouchli.

Nu, kdo se může pochlubit, že dostal přes ústa od tolika lidí a přežil to?

Samo sebou, že další trest byl okamžitý odchod do kuchyně škrábat brambory.

Netrvalo dlouho a přišel kuchař, který mi přes roztrhané rty rozuměl jinou odpověď, 

než jsem ve skutečnosti vyslovil a tak mi prásknul do těch všech oteklin a boláků ještě jednu pěstí.

Dodnes, po tolika letech mi běhá mráz po zádech z bolesti, kterou jsem v té chvíli cítil.

Nevím, zda je to pro vás zábavné, ale jistě by to bylo do knihy rekordů.

13.11.2022

Houbařík

V nejmalebnější vesničce u nejkrásnější řeky téhle planety, jak už víte, jsem v dětství trávil mnoho nádherných chvil.

Jak už jsem se zmínil v předchozích příbězích, žili zde naši vzdálení příbuzní.

Nejstaršímu bylo ,,pouhých,, osmdesát let.

Ono slůvko pouhých není žert, jak se ostatně sami za malý okamžik přesvědčíte.

Děda byl tak čiperný, že by mu to mohli závidět i kde jací padesátníci.

Každé setkání s tímto pánem byla jedna veliká legrace, a když před ním nějaké z dětí začalo brečet, měl originální způsob jak pláč zastavit.

Vždy rychle přistoupil k plačící osůbce, natáhl k ní ruku se zaťatou pěstí a tu pak rychle otevíral a zavíral. Vždy u toho používal stejná slova. ,,Ještě víc, ještě víc.“

Každého fňukánka to na tolik překvapilo, že vytřeštil oči a tiše sledoval, dědovu ruku. A bylo po pláči.

Avšak o tomto pánovi chci dnes vyprávět jinou historku či spíš historky.

Na začátek tohoto vyprávění musím podotknout, že celá rodina jsme vášnivý houbaři a proto máme hodně úspěšných toulek po lese, zkrátka nejsme žádní žabaři.                                                                                                                                                      Ale na zmíněného človíčka by to nestačilo, ani kdybychom naše houby sečetli dohromady.

Na houby chodil zásadně sám. Jen z umazaného oděvu, který měl pokaždé, když se vrátil z lesa a z nechtěně vyslovené věty jeho zetě, jsme se dozvěděli, že v jeho letech se plazí po zemi pod nízkými stromky, kde sbírá pouze pravé hřiby.

Ostatně ne jednou jsme byli u toho, když se celá vesnice seběhla podívat, kolik toho náš vzdálený děda nasbíral.

Ovšem tím můj příběh nekončí, mě do dnes hřeje u srdce pochvala od tohoto houbového bosse.

Stalo se to na místním nevelkém hřišti, kde se zrovna odehrával velký fotbalový mač mezi našim FC staňak a vesnickou omladinou.

Míč nám zapadl do mohutného trní a protože se nikdo neměl k tomu, aby ho šel vyndat,

rozběh jsem tam já.

Hned vede naší meruny, visící v trní si seděl obrovský hřib.

Míč jsem hodil na hřiště a oblečen jen do půl těla tedy bez trika jsem se vydal vysvobodit houbu ze zajetí pichlavého keře.

Byl jsem hodně poškrábaný, ale nakonec jsem si houbu odnesl do kempu.

Cestou kolem domku našich příbuzných mě zastavil děda vyhřívající se na sluníčku.                                                                      Donesl metr, a když naměřil, že klobouk měl šedesát dva centimetrů, poplácal mě po rameni a vyslovil pochvalu.                    Největší jeho hřib měj o dva centimetry více, ale já prý předvedl daleko víc odvahy k získání onoho červivého krasavce.

Byl jsem aktivní naprosto zbytečně.

6.11.2022

VIP  informace

Rád navštěvuji krásná a zajímavá místa, což je konec konců poznat z mých foto-sbírek.

Nedávno jsem navštívil jeden z našich skvostných hradů, kde jsem prožil stejně skvostný zážitek.

Už při příjezdu jsem se dosti pobavil při sledování vyjíždějícího auta z řady dalších vozů.

Zrovna v místě, kam chtěl řidič vyjet, stála žena se dvěma dětmi a s nehezkým výrazem ve tvářích pozorovala, jak se muž za volantem úporně snaží nepoškodit žádné ze zaparkovaných aut a přitom neublížit lidem stojícím před ním.

Jinak byla celá ulice prázdná a tak jsem se zájmem sledoval ženu, zda děti odvede alespoň o kousek dál. Neodvedla. Stála s nimi na kraji silnice do té doby, než se řidiči konečně podařilo vymotat se ze spleti nástrah a odjet.

Od srdce jsem se smál dobrých deset minut. No hlavně že se nikomu nic nestalo.

Dorazili jsme s manželkou k hradu, o kterém jsme věděli, že se jeho vnitřní prostory opravují a i přesto se zde konají komentované prohlídky.

My se rozhodli navštívit pouze venkovní prostory a tak nám v dřevěné boudičce před branami sloužící jako pokladna bylo sděleno, že za to platit nemusíme.

Procházeli jsme nádvořím a vše fotografovali tak, jak jsme zvyklí.

Když už se zdálo, že máme vše zdokumentováno, zaregistrovali jsme, jak k nám rázným krokem míří jakýsi muž.

Hned jak se přiblížil, podal nám ruku a představil se jako majitel.

Bez dalšího otálení nám začal vyprávět o tom, jak to na tomto místě vypadalo katastrofálně před pár lety, kdy to v aukci koupil.

Taky o tom, jak ho za to jeho spoluobčané z rodné vesnice kritizovali, či jinak dávali na vědomí svou závist. Přitom si to mohl koupit kdokoli z nich, opakoval několikrát muž.

Dozvěděli jsme se i to, že se našli lidé, co se snažili znepříjemňovat veškeré snahy hrad zvelebit, ale i ti, co na majitele posílali policii pod nejrůznějšími záminkami.

Pomalu jsme prošli celý areál a dozvěděli se spousty podrobností všech oprav, ale i historie.

Měl jsem z toho nádherný pocit, protože na muži bylo vidět, jak ho vyprávění baví.

Byl v takové euforii, že ho jeho manželka musela upozornit, že ruší právě probíhající svatbu.

Gestem nám naznačil, že budeme pokračovat o kousek dál a s tím se pochlubil, že se k nim jezdí oddávat lidé z celé Evropy.

Takové to informace bychom se v žádném případě nedozvěděli, kdybychom si koupili vstupenky do vnitřních prostor a čekali u dveří na prohlídku.

Protože my takovým lidem fandíme, při odchodu jsme zaplatili vstupné a ještě přidali něco navíc.

Poslední chvíle v tomto městečku byly také veselé a to díky bezohlednému chlapovi, který zaparkoval přes dva vyznačené pruhy a mužem, který díky tomu neměl své auto kam postavit.

V dnešních dobách dost často pozoruji i v takových to banálních situacích, jak jsou někteří z nás mimo mísu. 

Myslíte, že je to tím blahobytem?

30.10.2022

Neštěstí v ráji

Dnes se opět vrátím do nejkrásnějšího kraje mého srdce, odkud mám spoustu krásných vzpomínek.

V období, kdy jsem dorůstal do puberty, dával jsem dosti zřetelně najevo, jak všechno vím a umím ze všech nejlépe.

V těch časech přišel den, kdy jsem zažil velmi nepříjemné chvíle a možná si uvědomil, jak je život pomíjivý.

Za krásných slunečních dnů se chodila koupat celá parta najednou. V řece jsme si házeli balónek, aby zábava byla co nejveselejší.

Zde musím podotknout, že od mala mne ve vodě berou křeče do nohou a tak jsem si ten den vypůjčil od kamaráda z chatky plavecké ploutve, o kterých nikdo přítomných nevěděl.

Dokonce můj otec, velmi dobrý plavec, se se mnou pustil do závodu, když nám míček přistál u druhého břehu.

V prvním okamžiku nešetřil chválou, jak jsem ve vodě rychlý, když však zjistil, co mi v tom pomáhá, párkrát mě potopil pod hladinu. 

 Otec uměl vše brát s nadhledem a úsměvem, proto byl nakonec rád, že se vody nebojím i přes svůj hendikep.

Ale jednomu z chlapců v mém věku se vůbec nelíbilo, že by měl být v něčem horší nežli já a tak navrhnul závod dolů po proudu až k mostu, kde je tak mělko, že se tam plavat nedá.

Všichni z naší party se vydali na břeh ke stanům a já si v klidu vychutnal vítězství nad svým vyzyvatelem.

Ten vzteky opustil řeku ještě před domluveným cílem a tak jsem si užíval vln, které mě lehounce unášely k mělčině. Tam už jsem musel řeku opustit i já.

U břehu, kde bylo rákosí a voda tak do pasu, jsem sundal ploutve a kráčel do kempu.

Za necelou čtvrt hodinu nastalo pozdvižení, to když dva metry od místa, kde jsem opustil řeku, našli utopeného muže.

Všichni jsme věděli kdy, a kde se utopil a že nebyl k nalezení, ale ještě dnes mi běhá mráz po zádech při pomyšlení, že bych na utopeného narazil.

Ten muž skočil do řeky u jezu půl kilometru nad tábořištěm, aby přeplaval za svou dívkou na druhý břeh, ale praštil se o kámen a už se nevynořil.

Tajně jsem nahlížel, jak se čtyři siláci snažili kládami vyndat nešťastníka na břeh, ale moc se to nedařilo.

Po chvilce mě důrazně poslali do kempu, proto si už jen pamatuji, že byla vidět pouze záda utopeného, ale tolik různých barev a odstínů, které z nich zářily, jsem ještě neviděl.

23.10.2022

Vodní víla

Celý život se pyšním vyprávěním, jak od svých dvou let jezdím na nejkrásnější místo Modré planety.

Nebylo léto, abychom zde netrávili rodinnou dovolenou a k tomu všechny letní víkendy těchto dvou překrásných měsíců.

Nám dětem se několikrát podařilo zůstat v tábořišti nejmalebnější vesničky u nejkrásnější řeky i celé dva měsíce. Jednou nás hlídala tahle nevlastbí teta, jindy zase ta druhá, ale důležité pro mne bylo, že můžu být v tomto ráji.

Každý večer se tábořiště naplní vodáky, aby se ráno vydali zase o kus dál.

Na jednu takovou společnost nikdy nezapomenu.

Byl zrovna den mých patnáctých narozenin, kdy se za našimi stany ubytovala příjemná parta lodních dobrodruhů. Protože bylo teprve po obědě, měli dost času na stavbu stanů.

Hned v okamžiku, když vynášeli věci na břeh, jsem si všimnul půvabné dívenky v mém věku. A to se vám ve mně zbláznily všechny ty pubertální hormony.

Stále jsem na ni koukal ukrytý mezi stany a zkoušel vymyslet záminku, abych se s onou princezničkou mohl seznámit.

Nejenže mě nenapadala žádná záminka, ale čím víc se blížil večer, ozývala se víc a víc má nesmělost.

Seděl jsem před stanem, tak abych na onu krásku dobře viděl, a sám sobě v duchu nadával, co jsem to za troubu.

K večeři jsme měli obložené chleby. Pamatuji si to proto, že jsem se jedním takovým málem udusil.

Ona ta princezna kráčí našim směrem a ještě navíc na mě mává.

Skoro zadušený jsem odložil krajíc a bojácným krokem jsem vykročil dívce vstříc.

V mysli se mi honilo, jak mi vynadá, že na ni celé odpoledne koukám a snad dostanu i nějakého facáčka.

       ,,Nenašel by se tu, čistě náhodou, kartáč na boty, prosím?“ zeptala se, když jsme došli k sobě.

 Slíbil jsem, že seženu vše, na co si vzpomene a běžel do vesnice, kde máme vzdálenou rodinu tak z devátého kolena.

Strýc je myslivec a tak kartáčů na boty měl několik, jak sám prohlásil, do lesa se musí chodit jak ze škatulky.

Přestože jsem nechápal, na co vodácká dívka potřebuje kartáč na boty, půl hodiny od vyslovení jejího přání jsem jí kartáč předával.

Ach jak se sladce usmála, pak se na chvilku ztratila ve stanu.

Když mi kartáč vracela, byla snad ještě krásnější a daleko rozhodnější nežli já.

      ,,Jmenuju se Gerbera, a ty?“

Odpověděl jsem a podal dívce ruku na důkaz uzavření přátelství.

Když mi Vodní víla předeslala, že tu budou bydlet celé dva dny, cosi se ve mně zlomilo a pozval ji do tamního vesnického letního kina. Byl to nádherný večer. 

Jejda, byly to přenádherné dva dny.

Od těch dob jsme se nikdy neviděli.

16.10.2022

Módní přehlídka

Dnes se opět vrátím do mé rodné vesnice, kde se odehrál dosti dramatický příběh.

Má sestra, které v té době bylo sedm let a s ní i stejně stará dcera sousedů, si skoro každý den společně hrály v některém ze svých dětských pokojíčků. Nikdo z nás starších sourozenců ani dospělců dívky nehledal.

Matka si myslela, že jsou u sousedů a sousedka věřila, že jsou u nás.

S obědy to bylo na střídačku, jednou se jedlo u nás, jindy zase u tety a proto se v tu chvíli provalilo, že holky nikde nejsou.

Začalo panické hledání po všech sousedech, blízkých i vzdálenějších, v obchodě i v lese.

Zkrátka na všech možných i nemožných místech.

Kam se dvě malé kamarádky mohly vydat?

Hledali jsme, volali jsme jména, ale neúspěšně.

Už jsme prohledali všechno, a tak se mamka s tetou rozhodly zavolat policii. Začaly se trápit myšlenkou, že holky někdo unesl.

Mobily tehdy nebyly a pevnou linku na takové vesnici měla pouze pošta, která byla od nás vzdálená přibližně dva kilometry.

Ženám dosti dlouho trvalo rozhodnutí, kdo půjde zatelefonovat a to bylo možná dobře.

Pro naladění příběhu do závěrečného vyvrcholení musím nastínit, jak to v naší vesničce vypadalo.

Přes silnici naproti našim domkům bylo dětské hřiště s různými prolézačkami a hned za ním fotbalové hřiště, kde stál plátěný stánek, jaké známe z každého trhu, jarmarku.

Zběsile jsem běžel přes hřiště podívat se ještě do protější části naší malebné vesnice, když jsem z onoho pláťáku zaslechl ránu.

Samo sebou jsem se běžel podívat, co to v relativně prázdném stánku může bouchat.

Holky. Ony hledané dívky, které se celou tu dobu schovávaly pod stolem jen necelých dvě stě metrů od domu.

Po všech těch radostných i káravých okamžicích se matky dozvěděly, čeho se ty dvě malé treperendy bály, proč se celou tu dobu schovávaly.

Do stánku si nanosily všechny šaty, které u nás i u sousedů našly a chtěly si uspořádat soukromou módní přehlídku.

Po tomto přiznání jsme, my odrostlejší ratolesti, nanosili veškeré šaty zpět do skříní a ještě pár dlouhých týdnů se bavili nápadem našich dvou sedmiletých manekýnek.

9.10.2022

Bramborové neštěstí

Na horách, kde jsem se narodil, byla více jak sedm měsíců opravdová zima se vším všudy.

Proto bylo nasnadě, že v naší vesnici nechybělo ani kluziště věrně kopírující všechna ta, co byly určena pro lední hokej.

  Nebylo tedy divu, že jsme jako děti na tomto místě trávily spoustu volného času, stejně jako v den, kdy se přihodilo cosi zvláštního.

Toho sobotního dne, když jsme všichni mládežníci byly v euforii ze hry zvané hokej, ozvalo se od našeho domu volání naší matky, abychom šly okamžitě domů.

S velkou nevolí jsme vyzuli brusle a utíkali zjistit, co se stalo.

Když jsme my tři sourozenci vstoupili do domu, přišlo zjištění, že k nám na návštěvu přijela teta z hlavního města, vzdáleného spoustu kilometrů. Přijela vlakem a přijela sama bez strýčka.

To se nikdy v minulosti nestalo, pětkrát, šestkrát do roka k nám na víkend jezdili vždy společně.

Nikdo z nás dětí nemluvil, mysleli jsme na to nejhorší.

V obývacím pokoji seděla uplakaná teta, kterou se otec snažil utišit.

  Samozřejmě, že jsme se hned zajímali, proč teta pláče a kde má strýčka,

ale místo odpovědi nás rodiče zahnali do koupelny, abychom se umyli.

Naštěstí zrovna došlo mýdlo.

Přestože jsem věděl, kde najdu onu mycí potřebu,

nastalou situaci jsem využil jako záminku jít za matkou do obýváku a poprosit o nové.

  Doufal jsem, že se dozvím, co se vlastně stalo.

Než jsem vešel do místnosti, zaslechl jsem, jak teta vzlykajícím hlasem mým rodičům vypráví, co se přihodilo.

 O tom jak strýček už třetí měsíc tráví na půdě, kde má malou dílničku a vůbec nevychází ven.

Jídlo si nechává nosit ke dveřím, dál už teta vstoupit nesmí.

A důvod?

To všechno jen proto, že před těmi pár týdny dostal vařené brambory, i když si přál bramborovou kaši.

Dodnes nevím, co rodiče tetě poradili, ale hned ten následující víkend k nám na návštěvu, přijela tetička i strýček.

To bylo radosti.

2.10.2022

Originální Škodověnka

Pár týdnů jsem přemýšlel, jaký příběh by měl být jako první, aby nastínil koncepci mého blogu.

Chci zde prezentovat humorné příběhy, které jsem prožil.

Dnes mě napadlo, že nejlepší bude ten, který vypráví o tom, jak jsem si koupil své první auto.

Nebylo první, které jsem řídil, už několik měsíců před tím jsem dostal bílou Škodu 100 s černou střechou od svého otce. Ta však brzy vypověděla své služby a to napořád.

Škodověnka, o které vám chci dnes vyprávět, byla také stovka, ale červená.

Na začátku devadesátých let, když mi bylo tak čtvrt století, jsem se vrátil do své rodné vesnice.

Začal jsem pracovat v místní světoznámé firmě, kde jsem se brzo poznal i s mladíkem, který mi nabídnul nablýskané fáro za tehdy dosti vysokou částku šestnáct tisíc.

Byl jsem zde teprve krátkou dobu a neměl jsem ještě žádné úspory, proto jsem musel odmítnout.

Za týden byl mladík opět u mne a nabídnul mi cenu šest tisíc.

Bez zaváhání s úsměvem jsem vychrlil otázku, zda není auto bourané.

Bylo.

Mladík mi popsal scénu, kterak s manželkou vyrazili do okresního města pro ojetého Olcita s tím, že Škodověnku přes stejný bazar prodají.

Už přesně nevím, proč ten den jim vůz odmítli přijmout, prý že jí odkoupí až další týden, ale to pro nás není důležité.

Mladík se na cestu domů, dlouhou třicet kilometrů, vydal Olcitem a jeho manželka Škodověnkou.

Ještě v okresním městě jí potkala nepříjemnost. Když cítila, že si kýchne, chytila si nos oběma rukama a neřízené auto najelo do autobusu.

Bus měl jen odřený lak, kdežto Stověnka utrpěla pomačkání dveří, blatníků na straně řidiče, odpředu až do zadu.

Dva z mých kamarádů byli přítomni rozhovoru a tak mi slíbili, že mi pomůžou z těch dvou aut, dát dohromady jedno pojízdně.

Narovnali jsme středový sloupek červené Škodovenky, vyklepali blatníky, vyměnili dveře z bílé nepojízdné Stověnky a vůz komplet nastříkali, aby měl celý krásně červenou barvu.

Po dvou dnech víkendu strávených opravami mého vozu jsme se pyšnili neutuchající spokojeností,

Dokonce mi kluci pomohli svařit opěrky na hlavu, které se v té době teprve začínaly montovat do nových vozů Škoda Favorit.

Teprve další den, když jsem přijel před firmu, si onen mladík, který mi auto prodal, všiml, že dveře, které jsme vyměnili, mají kliky ven, kdežto na originálních dveřích byly kliky zapuštěné.

A  tak jsem byl majitel originálního vozu Škoda.

Neplač nad tím, co jsi pokazil, vždyť nikdo nejsme bez chyby.

Avšak, co jsi neudělal, nad tím bys měl truchliti.     

(Původní pohádky, obrázky, písničky, příběhy, knihy, fotografie)

Pokud není uvedeno jinak, vše na těchto stránkách vytvořil