Příběhy podle skutečnosti

Červený miláček

Dnes dopoledne jsem potkal kamaráda a hned se rozvinula řeč o autech našeho mládí.

Vyprávěl mi, jak v jeho Škodě 105 došel benzín a on šel k čerpací stanici pět kilometrů pěšky. Až tam mu došlo, že nemá žádnou nádobu, ve které by si odnesl palivo do svého autíčka. Proto si koupil litr a půl minerálky, kterou za pár chvil vypil a do lahve natankoval benzín.

Cestou zpět stál, jak se říká, u každého druhého stromu a zalíval ho.

Jakmile skončil svůj příběh, který každý z nás alespoň jednou za svůj motoristický život prožije také, jal jsem se pokorně vyprávět svůj příběh z dob svých řidičských začátků.

Zaparkoval jsem svou milovanou Škodu 100 před úřadem a šel cosi zařizovat.

Po návratu jsem s velkým nadšením vklouznul do svého červeného miláčka škodověnky stovky a chtěl vyrazit směr bydliště, ale … co to?

Sešlapával jsem spojku jako smyslů zbavený, avšak zařadil jsem vždy jenom druhý rychlostní stupeň.

Co teď v centru města před úřady včetně policie?

Rozhodl jsem se dojet ke svým rodičům a poprosit svého otce, aby mi se závadou pomohl.

Byl totiž opravdu šikovný, ve všem se vyznal, všechno uměl opravit.

Měl jsem před sebou deset kilometrů děsivé jízdy, kdy mě čekaly čtyři křižovatky, kde jsem měl dát přednost. Pokud bych ale zastavil na dvojku bych se s tímto vozidlem těžko znovu rozjížděl a tak jsem se rozhodl nezastavovat.

Štěstěna mi přála a já ani jednou nikoho neohrozil.

Došoural jsem se k rodičům na dvůr a sešlápl plyn, aby řev motoru slyšel otec až do obýváku.

Povedlo se, v mžiku byl v okně. Lišácky se usmíval, když se mě ptal, co se děje.

Když jsem mu vše vypověděl, sešel na zahradu a usadil se v mém bouráku.

Hodnou chvíli zkoušel řadit, než se na mě zdrceně otočil a zeptal se, jestli vím, co to znamená.

Odpověděl jsem, že mi je to jasný. Motor ven, převodovku ven, a pak teprve snad zjistíme, co se stalo.

Na pomoc přišel i soused.

Samo sebou se také snažil šajspáku přivést ke správné činnosti bez rozebírání auta.

Začali jsme stavět rampu z bytelných fošen, když na návštěvu rodičů dorazil bratr.

To je takový náš brouk Pytlík, všechno znám, všechno vím, ale ani on nepřemluvil řadičku, aby dělala co má.

Už jsem startoval, že svého miláčka umístím na rampu, když tu se na příjezdové cestě objevila bílá stověnka mého dědy.

Se slovy, že to není potřeba celé rozebírat, vystrčil mě z auta.

Ale ani on, ani švagr, který se na nás celou tu dobu koukal z okna a chtěl slíznout smetánku, nepřišli na to, co se to vlastně stalo. A tak z úst všech přítomných padlo rázné rozhodnutí.

ZNIČIL JSEM PŘEVODOVKU.

Má jediná radost světa už byla připravena na provizorní rampě, aby se mohl vyndat motor a po něm převodovka, ale mému tátovi se do toho pořád nechtělo.

,,Dáme si ještě kafe a probereme všechny možnosti!“ rozhodl.

Kávu jsme vypili, nápadů padlo nesčíslně, když náhle otec vyskočil ze své židle a opravdu běžel k červenému autu.

Za pár okamžiků kráčel zpět mezi nás, ukazoval na mě prstem a důrazně mi pravil:

,,Jdi za roh a pořádně si nafackuj!!!“ a hned nám objasnil situaci.

,,Ten frajer má na řídící páce hliníkovou ozdobu, která projela tou gumou na podlaze, proto nešlo řadit!“

Samo sebou jsem ozdobu hned vyhodil a jel pro basu piva a koňak, abych se ostatním omluvil.

Kamarád, kterému jsem to dnes vyprávěl zrovínka prošel kolem našeho okna a jak jinak, s velikým 

smíchem na mě volal, jestli nemám ještě nějakou podobnou srandu.

Pro sebe jsem špitl: ,, Mám, ale povím Ti ji až příště."

,,Moudristi"

Jednoho horkého letního dne jsme se s manželkou rozhodli zajít si na pivo do nedaleké hospůdky.

Počasí bylo příčinou, že jsme se usadili na terase a kochali se krásným dnem.

Naše kochání však netrvalo dlouho, vše pokazila rodinka, která si vysloužila přezdívku ,,Moudristi.“

Už první okamžiky po jejich příjezdu k restauraci byly dosti podivné a to proto, že z luxusnějšího vozu vystoupila žena se dvěma dětmi a všichni tři běželi k pět metrů vzdálenému stolu, přestože další čtyři stoly čekaly na své hosty.

Muž, který zůstal v autě, začal předvádět parkovací divadélko, až se mu po deseti minutách protáčení motoru povedlo zaparkovat, jen pár centimetrů od vedle rodinky.

Otevřel všechna okna auta a volume rádia dal zcela nahlas.

Nikdo z hostů toto počínání nechápal, vždyť nebylo rozumět vlastního slova, ale trvalo to opravdu dlouho, než se jeden z hostů odhodlal jít za sebestřednou rodinou a požádat je, aby zvuk ztišili.

Na poprvé se to povedlo, pán o malý kousek ztišil onen hlahol.

Rodina si přes ten hlahol dokonce dokázala objednat jídlo u vrchního, který byl svým uchem přilepený na ústech onoho bezohledného muže.

Jakmile se číšník odebral do kuchyně, jedno z dětí rychlými pohyby vklouzlo do auta a opět dalo zvuk rádia na plno.

Opravdu jsme to vydrželi přibližně deset minut, než na bezohlednou rodinu všichni přítomní začali křičet pískat a už byly také náznaky házení předmětů.

Reakce muže nás všechny naprosto dostala, začal vykřikovat, co si to dovolujeme, vždyť nevíme, s kým máme tu čest, že on si vydělal tolik peněz, že to nikdo z nás nikdy neuvidí. Tuto větu zopakoval čtyřikrát či pětkrát, ale když se od stolů zvedla většina mužů, rodinka

se rychlostí blesku přemístila do svého skoro luxusního vozu a se řvoucím rádiem vyrazil pryč.

Protože za nedlouho se ve dveřích vynořil vrchní s jídlem, které si rodinka objednala, mohli jsme se s manželkou také najíst.

Dětské porce dostaly jiné dvě děti jako pozornost podniku.

Já takovým lidem říkám ,,Moudristi.“

       Myslí si, jak jsou moudří a přitom to jsou…

Boubelky

Jako teenager jsem se s mými vrstevníky účastnil různých společenských večírků, diskoték, 

tanečních plesů a dalších zábavných akcí.

Na jedné takové vesnické zábavě jsem seděl u baru se svým kamarádem, který vážil přibližně jako já, 

okolo sedmdesáti kilogramů.

Vedle něho se chtěla usadit dívka, která jak byla vysoká, tak byla i široká.

Přes sto kilo měla stoprocentně.

Kamarád hbitě seskočil se své sesle a snažil se dívce pomoct na barovou židli … no to vám byla sranda.

Po pár minutách se záměr přeci jen podařil.

Podnapilý kamarád se na mne otočil a s hlubokým oddychováním mi oznámil, že ona dívka bude dnes jeho.

Usadil se mezi nás, ale mě už si nevšímal, povídal si už jenom s dívkou kuličkou.

Netrvalo dlouho a ochotný mladík dívce pomáhal dolů z barové židle.

Udělal si místo mezi lidmi na parketu, své partnerce se poklonil, zavěsil se na ni jako pytel brambor a snažil se pohybovat do rytmu hudby.

Všichni lidé na tanečním parketu utvořili kolečko a legrační dvojici se zájmem tleskali.

Trvalo pár minut, než se kamarád probral, rozhlédl se na všechny strany, udělal dva kroky dozadu, rozpažil ruce a zvolal:

,,No co je, to všechno je moje!“

Celý sál se smál, lidé se náramně bavili.

Zato ona dívka zmizela tak rychle jak jenom mohla.

Druhý den jsem vše svému kamarádovi s posměchem vyprávěl. Smál jsem se mu, jako kdyby mě opustil rozum.

Uběhl rok a já se vydal na víkend do sousedního okresu k jinému kamarádovi.

Už předem jsme byli domluveni, že sobotní večer strávíme na místním vesnickém plese.

Tancovačka začala skvěle. Všude spousta krásných děvčat, která neváhala s námi vstoupit na taneční parket.

Z onoho večera si pamatuji vše, co jsem dělal tak přibližně do půlnoci.

Tu část plesu, která prý trvala do půl páté ranní, mi vypravoval kamarád, když jsme se v poledne probudili.

Z jeho vyprávění jsem měl výborný pocit.

Popisoval, jak jsem se seznámil s dívkou, a při odchodu z plesu jsme si prý slíbili, že se druhý den sejdeme. Nakonec mi prozradil kde a v kolik mám čekat.

Divné bylo, že se pořád divně uculoval a za žádnou cenu mi nechtěl prozradit, jak ona slečna vypadá.

No řeknu vám, nemohl jsem se dočkat.

Přesně ve čtrnáct hodin jsem stál na místě.

Za pár okamžiků jsem spatřil ženskou postavu, která byla asi metr padesát vysoká a metr osmdesát široká a tak nehezká.

Jak tušíte, z místa jsem utekl a rychle se vrátil rovnou ke svým rodičům a doufal, že jsem v kritickém čase pod alkoholickým opojením oné dívce neprozradil, kde opravdu bydlím.

Tento příběh nevyprávím proto, že bych se chtěl jedné nebo druhé dívce vysmívat, jen jsem tímto příběhem chtěl říct, jak je jednoduché posmívat se druhým, ale když něco takového potká nás, většinou se zachováme zbaběle.

Další věc je ta, že tenkrát mít ten rozum co mám dnes, určitě bych si s onou dívkou popovídal. Vždyť to mohla zrovna být príma dívka a já mohl mít skvělou kamarádku. Kdo ví?

Létající talíř

Na druhém konci vesnice, kde jsem prožil svá dětská léta, také bydlel otcův bratranec se svou manželkou.

O tom, jak a kde jsem se ocitl po svých jedenáctých narozeninách, už jsem zde psal.

Dnešní příběh vypovídá o době, kdy jsem ke strýci přijel na pár dnů prázdnin.

První dny probíhaly tak nějak v normě, byly slyšet jen hrubé, až vulgární nadávky a urážky strýce na adresu tety.

Takto svou ženu častoval každý den, celý den.

Strýc pracoval v kanceláři a po příchodu domů jsem ho pokaždé viděl sedět na gauči, jak sleduje televizi.

Také teta chodila do práce, a když dorazila domů, rychle uvařila, nakrmila kolem třiceti ovcí a dvaceti koz.

Onoho dne teta v práci nebyla a proto, když strýc dorazil domů, měla vše hotovo.

Protože jsem s krmením domácích zvířátek pomáhal, těšil jsem se, že alespoň jednou strýc pronese nějakou tu pochvalu, ale světe div se, opět bylo slyšet samá nechutná slova.

Když strýc vyjádřil vše, co měl na srdci, usadil se na gauči a zapnul si televizi.

Netrvalo dlouho, teta před něho postavila talíř s omáčkou a knedlíky.

Zrovna jsem vcházel do dveří, když jsem zaslechl výkřik:

,,To ti žrát nebudu.“

Strýc jídlo ledabyle ochutnal, vzal talíř jednou rukou a hodil ho o stěnu.

Teta se stále do kola omlouvala a hned začala svinčík uklízet.

Součastně s tím připravovala nové jídlo, na způsob čínské kuchyně, aby jídlo bylo rychle hotové a strýc byl uspokojen.

V televizi běžel pouze obraz, zvuk plynul z úst strýce a můžu vám říct, že to nebylo nic pěkného.

Ač mi bylo šestnáct, některé urážky jsem neznal. Bylo to pikantní odpoledne.

Jak správně tušíte, tato příhoda se strýcem není jediná, ale pro představení Pana Fujtajbla zatím postačí.

Jen ještě prozradím, že spolu žijí třicet pět let.

Pirát silnic

V dnešním příběhu se vrátím do dob, kdy jsem pro jednu nejmenovanou firmu realizoval výstavy a veletrhy po celé naší republice.

V té době jsem byl na stálo jako řidič zaměstnán pouze já a jeden mladík, který byl, jak se říká trošku jednodušší.

Firma vlastnila tři dodávky a tak se jen zřídka stávalo, že jsme my dva jeli v jednom autě spolu. Naštěstí.

Také ten den jel s výše uvedeným pánem brigádník, pán už nějaký ten rok v důchodu.

Byl na svůj věk velmi hbitý, rychlý a proto nám mladším mohl bez problémů konkurovat.

Realizaci výstavy v moravském velkoměstě měli úspěšně za sebou a tak se vraceli domů.

Nejkratší cesta do našeho bydliště vedla přes hlavní město, kam už tehdy vedla dálnice.

Důchodce usnul na sedadle spolujezdce a můj kolega klidnou jízdou pádil po dálnici, která směřovala k sídlu naší firmy.

Klidná jízda se náhle změnila v něco, pro co sám nemůžu najít to správné slovo, to když kolegu předjelo jedno z tehdejších prvních SUVček, které navíc mělo přívěs.

To bylo něco pro našeho mladíka za volantem dodávky.

Šlápnul na plyn a samo sebou bez větších problémů onoho troufalce předjel.

To mu však k uspokojení nestačilo a tak nehodného začal vybržďovat.

Po pár kilometrech svou potenciální oběť pustil před sebe, aby vzápětí zopakoval svůj podivný manévr s předjetím a vybržďováním.

Co já vím, provedl to ještě čtyřikrát, pak spadla klec.

Na výjezdu z dálnice na něho čekali policisté v kuklách a mířili na oba muže z dodávky svými samopaly.

Důchodce, který o ničem neměl ani páru, protože do poslední chvíle spal, strachy si nadělal do kalhot, to protože je policisté dvě hodiny vyslýchali, ověřovali totožnost a zjišťovali důvod onoho prapodivného chování.

To proto, že chtěli vědět, proč kolega pronásledoval právě toto auto, které převáželo léky a to léky, které jsou pouze na předpis.

Je více než jasné, že tato příhoda připravila poťapaného mladíka o práci.

Jaký trest dostal od policie nevím, ale doufám, že pořádný.

Důchodce s námi jezdil i nadále, ale pokaždé, když jsme míjeli ono kritické místo, brečel jako malý kluk.

                                          Když dnes vidím některé ty řidiče, jak na silnicích ohrožují naše životy, přeju si,                                       aby i na ně někde čekala policie a velmi rázně je trestala.

Zabijačka

V pátek odpoledne se u nás začali scházet všichni ti, co byli pozvaní na klasicky českou zabijačku.

Přijel také otcův velký přítel z hlavního města, který si pár dnů před akcí koupil zcela nový vůz.                                                Zářivě červenou Škodu 120.

Večer byl velmi veselý. Pilo se jenom poskromnu tak, aby následující den proběhlo vše hladce, jako už mnohokráte před tím.

Všichni jsme věděli, že ráno v půl šesté dorazí řezník, taktéž otcův přítel, aby z našeho krásně narostlého pašíka udělal opravdové pochoutky.

V sobotu jsme byli všichni už v půl páté na nohou a chystali vše potřebné, aby pan odborník měl vše po ruce.

Kolem sedmé hodiny jsme se začali vyptávat otce, kde má svého šikovného řezníka.

 Bylo vidět, že i on je jeho nepřítomností dosti rozrušen a proto jsme si další poznámky raději odpustili.

V osm hodin se otec společně se svým kamarádem rozhodli sednout do našeho auta a jet řezníka hledat.

Vrátili se v půl desáté s mistrem cechu řeznického, který byl ve velmi potroušeném stavu.

Pamatuji si, že byl tak opilý, že sotva stál na nohou.

Chlapi ho posadili do křesla a nalili do něho dva hrnky silné kávy.

V deset hodin byl řezník jakžtakž fit a tak si vzal jateční pistoli a vyrazil do chlívku.

Tři silní muži vykročili s ním, aby mu pomohli, ale jak správně tušíte, náš mistr řezník se netrefil a tak během krátké chvilky běhalo vyděšené prase po celé zahradě.

Každý z nás se ho snažil zastavit, ale rozdivočelý vepřík se nehodlal vzdát.

A aby toho nebylo málo, namířil si to přímo na ono krásně červené auto.

V té chvíli se z mého otce stal ten nejrychlejší běžec světa.

Dohonil rozlobence, skočil mu na hrb a naštěstí se mu ho po chvilce povedlo skolit na zem.

Leželi jsme na pašíkovi snad úplně všichni.

Po chvíli se nám povedlo prase dostat zpět do chlívku. Pro všechny to znamenalo další půlhodinku čekání, než se vepřík trošku uklidní.

V tu chvíli byl náš řezník naprosto střízlivý.

Druhý pokus už byl proveden s profesionalitou mistra cechu řeznického, proto se už zanedlouho míchala krev, porcovalo se, vařilo se, ochutnávalo se.

Jitrničky, jelítka, tlačenky, ovárek, vše se už vařilo a my všichni si pochutnávali na guláši.

Nikdo nechápal, jakto, že je teprve půl druhé odpoledne a vše je vlastně hotovo.

Ale co nám nešlo do hlavy a do dnes se to pokoušíme rozlousknout, čeho se nám pan řezník napil, když byl ve tři čtvrtě na dvě opět opilý na mol.

                                    Chlapi se dodnes dušují, že před ním všechen alkohol ukryli a tak zbývá jediná možnost,                                           že si povzbuzující mok přinesl s sebou.

Ach ta štěstěna

Předevčírem jsem si opět vsadil svou oblíbenou loterii, jako již mnohokrát předtím.

Opět nic.

Postěžoval jsem si kamarádům a tím si vzpomněl na všechny vrtochy štěstěny, které jsem za svůj život poznal, co se týče sázení sportky.

Začnu dvěma příběhy, které znám pouze z vyprávění.

Otec měl svého času za přátele rodinu, která sedm let sázela každý tah pořád stejná čísla.

Když je po sedmi letech jednou změnila, na ty původní by zbohatla.

Druhý příběh je ještě úsměvnější.

Přesto, že žijeme v zemi, kde vždy byla povinná školní docházka, ještě začátkem sedmdesátých let minulého století se našli lidé, co neuměli psát a číst.

Jeden z těchto lidiček jednoho dne popíjel v hospodě s kamarády, kteří se rozhodli, že si společně vsadí.

Každý z nich si vyplnil dva sloupečky.

Za pána, který byl negramotný, čísla zaškrtali přátelé a za finančního příspěvku každého z nich vsadili.

Samo sebou vyhrál ten, co neuměl číst ani psát. Aby se to nepletlo, vyhrál také speciální prémii automobil.

Tím, že byl negramotný, neměl řidičský průkaz, proto mu auto stálo na dvoře.

Prý ani prodej nebyl možný, protože smlouvy je nutné podepsat.

Nu, ať tak či tak je to vážně úsměvný příběh.

Třetí příběh znám přímo od onoho šťastlivce.

Ve své době naše rodina vlastnila malý obchůdek s potravinami, kde jsem byl zaměstnán.

Naproti přes silnici bydleli dva bratři, kteří už byli oba v důchodu. Přesto stále chodili oblečeni do modráků, jeden z nich ještě kdesi pracoval a ten druhý se staral o domácnost.

Proto každý den ve stejnou hodinu přicupital do našeho krámečku, kde si, mimo pár základních potravin, koupil hlavně basu piva a dvě lahve vodky.

Několikrát se stalo, že si jednoho ,,lahváče,, vypil před obchůdkem, kde mi vyprávěl o štěstí v loterii, které oba bratry v posledních letech doprovázelo.

Nikdy nevyhráli hlavní výhry, ale průměrně jednou za půl roku jim sazka přinášela výhry jako zájezdy v hodnotě dvě stě tisíc, jindy čtvrt milionu, pak zase sto tisíc.

Těch výher bylo o mnoho víc, ale všechny je uvádět nebudu.

To nejlepší nakonec.

Také pán, o kterém budu vyprávět, bydlel kousek od našeho obchůdku. Také byl v důchodu a dvakrát, třikrát za den chodil k nám vypít si dvě, tři lahvová piva.

Jednoho dne mezi Vánocemi a koncem roku si šel do trafiky pro cigarety. Zůstalo mu v peněžence cca šedesát korun a tak si vsadil sportku.

Když se v půli ledna jeho známá trafikantka zeptala, co ta sázenka, ledabyle jí odpověděl, že na to úplně zapomněl a ať mu tedy tiket zkontroluje přes terminál.

Výhra činila třicet tři milionu korun.

Šťastný pán měl čtyři dospívající děti a tak jim všem dal pěkný základ do života.

Prasínka Trampínka

Jak už jsem se zmínil v povídce ,,Miss Recese,, v prvním desetiletí jednadvacátého století jsem se svými kamarády pořádal svůj tramp-folk-country-bluegrass festival, který se konal pravidelně třetí sobotu v lednu. 

Bylo by to zrovínka tento víkend.

Dohromady se uskutečnilo šest pravidelných ročníků a sedmý pak po letité odmlce.

První cena pro vítěznou skupinu bylo živé sele, druhého pašíka jsme darovali na vylosovanou vstupenku.

Každý ročník si cca 250 diváků a pětičlenná porota poslechla amatérské skupiny, ale také dua či jednotlivce.                            Měli jsme kategorie pro všechny. Každý ročník pak uzavírala nějaká veliká legenda naší hudební scény.

Chci vám vyprávět o ročníku, kdy jsem se sám osobně stal svědkem, jak mi tento festival chtěl před novináři ukrást jeden velmi falešný člověk, který měl také svou kapelu, ale ze své nafoukanosti se na festival nikdy nepřihlásil.

O tom jsem vám dnes nechtěl vyprávět. Dnes to má být legrační povídání.

Samotná příprava na tento ročník začala ,,legračně,, to když mi můj kamarád oznámil, že jeho pašíci letos na festival nedorazí.

Týden jsem jezdil po statcích a prosil, aby mi prodali dvě selátka, až se to nakonec povedlo.

Festival jsem sám moderoval, ale tento rok jsem si na sebe vymyslel ten nejnepohodlnější převlek.

Červené kozačky na vysokých podpatcích, které jsem měl až po kolena, to je samo o sobě na nablýskaných parketách zabíjačka. Dámské rifle poseté stovkami cvočků a dámskou halenku s dámskou vestičkou. Gumovou masku, do které jsem schoval úplně celou hlavu, dozdobilo slušivé sombrero.

Všem přítomným jsem se představil jako Prasínka Trampínka, ale už po hodině jsem sám sebe proklínal za svůj nepromyšlený nápad, to protože na sále pšeplněném lidmi, mi bylo nesnesitelné horko.                                                                                                          

Naštěstí večer plynul bez problémů a tak vždy když kdosi hrál, chodil jsem se provětrat ven.

Blížilo se k půlnoci a tak i k vyhlášení výsledků poroty a mne napadla spásná myšlenka, jak  se konečně zbavit toho nepříjemného převleku.

Obešel jsem účinkující a domluvil s nimi svou zabijačku v přímém přenosu.

Ještě než jsem začal vyhlašovat umístění umělců, kapelníci se na mě vrhli a dosti legračním způsobem ze mne sundali sice povedenou, ale nepříjemnou masku.

Potěšilo mne, že se mezi diváky, kteří netušili, o co jde, našli tací, kteří mi chtěli pomoc.

Až když poznali, že jde o recesi, z blízka koukali na malou divadelní vsuvku.

Naštěstí jsem měl čisté spodky i tričko a v blízké šatně také svou pánskou košili a kalhoty.                                                          Proto za okamžik ze mne byl upravený moderátor, který vyhlásil první tři místa ve všech vypsaných kategoriích a poslední dvě hodiny si užil i tance při vystoupení hvězdy večera, kterou v uvedeném roce byla velmi známá country zpěvačka.

Vzpomínám na tu chvíli při odmaskování, pár lidí nevlídně proneslo ,,Jé to je tenhle?!“

Ovšem našlo se hodně těch, co mi přálo k tomu, jak mi to slušelo a jak se fest vydařil.

Vteřiny životů

Svého času jsem přes pět let realizoval výstavy a veletrhy po celé naší vlasti pro soukromou firmu. Jezdili jsme prodlouženou dodávkou mnohdy i s přívěsem, to podle požadavků majitele společnosti.

Ten den, kdy jsem vyrazil, spolu se svým nejlepším kamarádem, který u firmy pracoval jako brigádník, na veletrh do jednoho z našich největších měst dosti pršelo.

Bylo to v dobách, kdy se na dálnici mohlo jezdit pouze sto deset kilometrů v hodině a protože jsme měli zpoždění, jel jsem nejvyšší povolenou rychlostí.

Kamarád schoulený na sedačce spolujezdce spokojeně spal a já neohroženě uháněl v nejrychlejším pruhu dálnice.

Moc dobře si pamatuji, jak u krajnice stálo osobní auto a u něho sanitka.

Zkoumal jsem, jestli náhodou nemám zastavit, abych případně pomohl.

Nic nenapovídalo situaci, kterou bych měl zachraňovat a tak jsem se opět chtěl věnovat naší cestě.

Ovšem pohled, který mne čekal, když jsem se opět podíval na cestu před sebou, byl vážně hrůzostrašný.

Stojící kolona aut, ke které mi zbývalo jenom pár metrů, a já měl na tachometru sto deset. Navíc, jak jsem předeslal, dosti pršelo.

Strhnul jsem volant, abych přejel do pravého pomalejšího pruhu, kde naštěstí byla kolona o pár vozidel kratší, ale i tak jsem věděl, že to neubrzdím.

Naštěstí jsem duchaplně dodávku nasměroval do odstavného pruhu, kde stála  ,,jenom,, značka, kterou jsem porazil. Na kufru auta sice zůstala stopa v podobě promáčkliny, ale nedokážete si představit, jak se mi ulevilo.

Kamarád, který se vzbudil hned, jak jsem prudce šlápl na brzdu, mne chtěl potěšit, proto mi oznámil, že bylo hezké, jak jsem se stačil ještě podívat do zpětných zrcátek, jestli vedle nás není nějaké auto.

Odpověděl jsem, že je lepší boční náraz než čelní a přitom se neskutečně klepal, srdce jsem měl v krku a přitom jsem koukal na děti, které nám ještě před malým okamžikem mávaly z auta stojícího v nejrychlejším pruhu.

Je více než jisté, že by to neodneslo jenom jedno auto, při té rychlosti by nás mrtvých bylo opravdu hodně.

Další štěstí bylo, že ten den jsme výjimečně jeli bez zmíněného přívěsu.

Od té chvíle jsem další dva měsíce nemohl řídit auto.

Párkrát za těch přibližně šedesát dnů jsem si zkusil sednout za volant, ale tak jsem se rozklepal, že jsem si musel přesednout na sedadlo spolujezdce a řídit musel někdo jiný.

Je to bezmála čtvrt století, ale i po těch letech, když si na to vzpomenu nebo to někomu vyprávím, je mi opět hrozně zle.

Proto vás všechny apeluji, jezděte opatrně, v zatáčkách používejte pouze svůj pruh, pokud to vaše šikovnost dovolí, abyste nemuseli v tom lepším případě myslet na podobné příběhy jako je tento. 

V tom horším případě nebudete mít na co vzpomínat.

Narozeninový rébus

Můj otec se narodil šestého ledna. Na oslavu padesátin dostal dárek jako všichni, co mají rodinu bez fantazie, papuče a fajfku.

Po třech hodinách si někdo z nás přítomných všiml, že náš oslavenec chybí.

Dali jsme se společně do hledání, proběhli jsme dům, stodolu, dřevník, zahradu i u sousedů jsme se ptali, ale padesátník nikde.

Vydali jsme se tedy hledat po městě i do nejbližších hospod jsme nakoukli, ale nic.

Sníh nebyl, proto jsme neodhadli ani směr, kterým se otec mohl vydat.

Já došel až do restaurace se sálem, kde jsem pořádal své festivaly a jiné akce.

Věděl jsem, že majitel, můj skvělý kamarád, neměl mého tátu vůbec v lásce.

Proto, když mi prozradil, že můj rodič jeho zařízení navštívil, ale odešel jenom opilý, bez další újmy na zdraví, dal jsem se opět do hledání.

Švagr pracoval u Městské policie a tak i on zburcoval své kolegy, co měli zrovna volno a jezdili po všech známých, kteří naší rodinu znali.

Po několika hodinách se otec vrátil ve velice potroušeném stavu.

Pořád se řehtal, přestože bylo dost znát, že ho velmi hluboké odřeniny na tvářích a také na rukách dosti bolí.

Ošetřili jsme ho a pro jistotu švagr přivezl známého doktora, který naše počínání dokončil.

Oslavu jsme dokončili s velkou úlevou bez oslavence.

Ráno, když jsme se sešli v kuchyni na snídani, otec tam již seděl a ptal se nás, co jsme mu to provedli.

Když konečně pochopil to, co jsme mu vyprávěli, nemohl si od jisté chvíle vzpomenout, kde byl a co dělal.

Naposledy si pamatoval restauraci mého kamaráda, jak si spolu připili a pak už nic. Okno.

Byli jsme rádi, že oslava vyšla zrovna na pátek, protože měl otec víkend na to, aby se dal trošku do pořádku.

V sobotu večer ještě přišli další gratulanti, a tak silniční lišej, jak tomu všichni říkali, byl důvodem pro rozvinutí zábavy.

Od poznámek, že málo pije alkohol a proto není trénovaný, až po úšklebky typu padesátka je jenom jednou za život.

Ale jakmile u nás nikdo nebyl, otec seděl před televizí, kterou nevnímal, protože se úpěnlivě snažil přijít na to, co kde vyváděl.

Ani nás moc nevnímal, až v neděli večer se mě zeptal, že by chtěl zjistit, jestli ho někdo neviděl odcházet z hospody mého kamaráda. Požádal mne, abych šel s ním a poptal se na onen nešťastný pátek.

Debata popisující páteční návštěvu otce v restaurantu byla velmi legrační, ale pořád jsme nevěděli, kde táta přišel k těm šrámům.

Když už jsme se dost nasmáli a chystali se k odchodu, vešel do dveří místní štamgast a hned se s úsměvem otce zeptal, co to v pátek vyváděl na tom železničním přejezdu. Proč se tam plazil po čtyřech v papučích a s fajfkou v puse. Také dodal, že mu samo sebou pomohl dostat se z nebezpečí vlaků, které by ho dozajista poranily daleko víc.

A v tom si otec vzpomněl, že ač šel z prudkého kopce dolů, přesně v místě, kde se silnice plazí přes koleje, se náhle kopec zvednul a unavený muž sebou praštil o zem.

V opojení všech těch tekutých dobrot si myslel, že koleje jsou zábradlí a tak ho chtěl podlézt.

Naštěstí šel okolo již zmiňovaný muž, který mého otce vysvobodil ze zajetí zrádných kolejí.

Můj nejhezčí Silvestr

Pro tento příběh se musím vrátit zpět do druhé poloviny osmdesátých let minulého století. Tehdy byla povinná základní vojenská služba na dva roky. 

Narukoval jsem do malé vesničky na Slovensku, ale po přísaze jsem byl na čtyři měsíce odvelen do města na Moravě, kde jsem se na poddůstojnické škole učil být dobrým vojákem.

Blížily se Vánoce, a protože já byl na vojně teprve tři měsíce, připravoval jsem se na oslavy nejkrásnějších svátků v kasárnách společně se svými vrstevníky.

Vzpomínám si, že důstojníci zde nebyli až tolik nelidští, ale náš velitel čety (nadporučík) byl opravdu dobrý člověk.

Dva týdny před Štědrým dnem za mnou přišel, že když umím malovat, jistě zvládnu zkrášlit místnost, kde se konalo veškeré politické školení mužstva, včetně povinného půlhodinového sledování televize v čase, kdy probíhalo vysílání televizních novin.

Nadporučík slíbil zajistit vše potřebné k práci a také opušťák na čtyři dny. Ještě si pamatuji, že mi radil, abych místnost zkrášloval co možná nejdéle. Jeho přání bylo pět dní až týden.

Každé dopoledne jsem se účastnil výuky a odpoledne jsem se snažil vyplnit přání velitele.

Po týdnu, když byla má práce hotova, mi nadporučík dal na vybranou, kdy chci jet na čtyři dny domů.  Oslavu Vánoc jsme měli s kamarády již naplánovanou a hlavně má matka je narozená na Silvestra, proto má volba byla jednoduchá.

 Také mému veliteli se mé rozhodnutí líbilo, a proto mi do vycházkové knížky připsal ještě jeden den na cestu, která měla cíl v městečku pod Milešovkou.

A tak jsem den před koncem roku zazvonil na zvonek u našich domovních dveří.

Překvapení mé rodiny bylo veliké, a podle toho také vypadalo přivítání. Bylo krásné.

Má tehdejší dívka bydlela nedaleko, proto jsem se rozhodl překvapit i ji ještě dřív, než začnou bujaré oslavy.

Cestou k ní jsem potkal kamaráda, který mi ochotně sdělil, že od mého odchodu se u ní doma objevil již třetí kluk, do kterého se ona krásná děva zakoukala.

A tak jak jsem předpokládal, představila mi ve dveřích svého nového přítele.

Lidi ani netušíte, jak se mi v té chvíli ulevilo, nenávidím nevěru a ztrácet skoro dva roky energii vzpomínkami na lehkou děvu, to by bylo vážně velmi hloupé.

Takhle to bolelo jenom pár minut.

Oslava narozenin byla úchvatná.

Jako již spoustu let před tím, kdy jsem na takových to akcích dělal dýdžeje i zmíněný večer jsem si opravdu užil.

Když jsem se vrátil do kasáren, můj velitel mi oznámil, že abych měl co největší volnost, vymaluji všechna schodiště, co jich v té velké kasárenské budově bylo.

A opravdu, všechna další odpoledne, a také večery, byly pro mne a dva pomocníky, které jsem si vybral, daleko volnější, nežli časy jiných vojáků.

Dnešní příběh nemá tak silnou pointu, ale chtěl jsem tím říct, i když Vám někdo ublíží, jistě se najde někdo, kdo Vás potěší, pohladí.

Život je krátký, proto pro ty druhé žijte svůj čas, neztrácejte svou energii pro lumpy, které Vaše dobré já stejně nezmění.

Všem dobrým lidem přeji famózní rok 2023.

Vánoční stromeček

V letošním vánočním příběhu se vrátím do své rodné vesnice, kde v sedmdesátých letech minulého století byly opravdové zimy. Spousta sněhu, mrazivé dny a často i poměrně větrno.

My jsme bydleli v dvougeneračním domě, a protože nebylo tolik dřeva a uhlí, abychom ohřáli více místností, topilo se pouze v obýváku. Kuchyně se ohřála teplem proudícím z této místnosti a také vařením či pečením. Na suchý záchod, který byl v mezipatře, se nám často ani nechtělo, to pro tu zimu, která vládla zbytkem domu.

V tomto období bylo zcela běžné, že se pro vánoční stromeček chodilo do lesa.

Také ve zmíněném roce si náš otec v poledne 23. prosince připravil potřebné náčiní a společně s naším sousedem se vypravili o šest domů dál, kde měli vyzvednout třetího do party.

Ovšem tam nastal onen zásadní problém.

Než naši tři kamarádi vyrazili do lesa, vypili větší množství rumu na posilněnou a s sebou si vzali další lahev na zahřátí.

Nastal Štědrý den, ale otec ani jeho přátelé nikde. Nikdo nevěděl, kde jsou, kde přespali, kde je hledat.

V místnosti, kde jsme přežívali zimní čas, bylo opravdu chladno, protože neměl kdo zatopit. My tři děti jsme byly ještě malé a mamince se nedařilo oheň rozdělat.

Před obědem, když se na chodbě ozval podivný hluk, jsme se my, tři děti ležící v obýváku pod peřinou, strachy zachumlaly tak, aby nás nebylo vidět.

Maminka, ač nerada, vyšla z místnosti. Za dveřmi na zemi ležel děsně unavený tatínek, vonící výše jmenovaným pitivem.

Sama maminka se do dnes diví, jak unaveného tatínka dostala do ložnice, kde se ovšem většinu zimy netopilo. I dnes tu vládl chlad podobný tomu, co byl venku.

Když se matka vrátila k nám, nakázala, abychom se oblékly a došly před dům, kde náš otec nechal náš vánoční stromeček.

Když jsme se delší dobu nevraceli, matka přiběhla za námi s otázkou, co se děje.

Svou větu nestačila ani dokončit, dech jí sebral pohled na strom, který spatřila.

Jeho kmen měl tak půl metru v průměru, byl vysoký ke třem metrům a navíc bylo poznat, že mu ještě dalších pár metrů do výšky chybí.

Přibližně dvoumetrová špice našeho stromu se našla záhy před domem našeho souseda.

Maminka zavolala na sousedku, obě vzbudily své unavené manžele a ti museli v potrýzněném stavu obě půlky stromu odtáhnout za domy, aby nebyly tolik na očích případným procházejícím.

Otec i strejda soused uřízli půlmetrové stromečky na naší zahradě, a protože je zima natolik probrala z opilosti, zbytek dne strávili zdobením stromečku a přípravami na štědrovečerní večeři každý společně se svou rodinou.

Po letech jsme se dověděli, že tu noc, co ti tři nebyli doma, strávili v hospodě, kde se s hostinským bavili až do rána.

Miss Recese

Když mi bylo jedenáct let, rozhodli se rodiče vrátit do svého rodného města, které se nachází hodně daleko od mé rodné vesnice a tak mě vlastně násilím přestěhovali do míst, kde pro mne skončil život.

Pár let jsem se hodně trápil každou chvílí strávenou v tom pro mne nehezkém světě.

Až když jsem dospěl, začal jsem si po troškách svůj čas užívat.

Založil jsem svou trempskou osadu, a se svými kamarády mimo jiné pořádal různé akce jako například první tramp-folk-country-bluegrass festival v roce. O tom budu psát, až přijde ten správný čas.

Všechny takové akce jsem směřoval na sál svého kamaráda, kde se mohlo bavit přibližně dvě stě padesát lidí.

Jednoho dne jsem se seznámil s ředitelem kulturního domu, se kterým jsme vymysleli zábavný večer s názvem Miss Recese.

Určili jsme termín a vypsali výběrové řízení s myšlenkou užít si s krásnými děvčaty zábavný večer plný žertovních her.

Za dva měsíce vypsaného castingu se nám přihlásila jedna jediná dívka a ještě k tomu nebyla obdařena ani malou špetkou krásy.

Kamarádi ze sousední osady měli skvělou kapelu, která hrála na většině mých akcí.

Také tentokráte se měla celý večer starat o hudební produkci a tak se chtěli před kráskami vážně vytáhnout. Jejich kapelník stále telefonoval, jak to vypadá s přihláškami, ale já měl zakázáno s kýmkoli o tom mluvit.

Nastal den D.

Mělo se začít od 20.00 hod.

Sál se plnil lidmi.

Já seděl ve výčepu a vyhlížel jsem si lahev, kterou vypiju, abych nevnímal ten průšvih, abych nevnímal ty nadávky a možná i nějakou tu ránu.

Přibližně hodinu před začátkem se rozrazily dveře a do sálu vešel rozjařený ředitel kulturního domu společně s jedenácti mladými krásnými dívkami. Hned mi sdělil, jak toho dne dopoledne náhodou mluvil se svou kamarádkou, středoškolskou učitelkou a mojí sestřenicí v jedné osobě, a jak si jí dlouze stěžoval, co má za průšvih.

Ta mu slíbila, že určitě přemluví pár dívek ze své třídy, aby se akce zúčastnila coby soutěžící.

Přestože soutěžní úkoly, které jsem vymyslel společně s ředitelem, jsem musel také absolvovat na příkaz všech přátel, večer se povedl opravdu dokonale.

Hlavně proto, že na mne právě kamarádi ušili boudu.

Vyšperkovali na dívku jednoho z našich přátel tak věrohodně, že to nikdo z přítomných nepoznal (hlavně já ne) a nakázali mi soutěžit zrovínka s ní/m.

Vypadal/a tak dobře, že dokonce jeden z hostů ho (jí) chtěl pozvat na schůzku.

Ona dívka, která se přihlásila do castingu, soutěžila také a protože byla velmi veselá, umístila se dosti vysoko.

A kdo vyhrál hlavní cenu zájezd do Německa?

Ani sedmičlenná porota nepoznala muže v ženském kostýmu a tak to byl právě ten kamarád převlečený za dívku.

Tři tresty v jednom

Za okny sníh, za okny zima a tak i já přidám svůj zimní zážitek.

Na vesnici, kde jsem se narodil, vládla paní zima i tři čtvrtě roku.

A že to byla opravdová zima s metrovými závějemi, to snad nemusím zdůrazňovat.

Já byl na světě sotva deset let, ale už jsem se poprvé zamiloval.

Ona, v té době nejkrásnější dívka na světě, bydlela v naší ulici jenom o šest domů blíž k lesu.

Onen les je v tomto příběhu důležitý.

Představte si řadu patnácti domů, za nimi louka stoupající ve dvanácti stupních k lesu a to vše zakryté přibližně metrem sněhu.

Nazul jsem si lyže (v té době jsme ještě neměli bezpečnostní vázání) a nebojácně jsem se vydal z naší zahrady, (kterou lemovala vodorovná lať našeho plotu koukající jenom tak pět centimetrů ze závěje), přímo k lesu.

Dům mé princezny jsem neustále sledoval s myšlenkou, že mne určitě sleduje z okna svého pokojíčku.

Jak jsem tak stále myslel na onu krásku, nevnímal jsem cestu a tak jsem byl dosti překvapen, jak rychle jsem vystoupal kopec a ocitl se v lese.

Vyzul jsem se z lyží, opřel je o strom a vydal se na bezdůvodnou procházku lesem, kde bylo sněhu trochu méně a tak chůze nebyla tak náročná.

Netrvalo dlouho a zaslechl jsem podivné zvuky, praskání větví, křupání sněhu snad i funění.

Rozběhl jsem se zpět k lyžím, ale bílá peřina dosti stěžovala mé kroky.

V hlavě se mi honily myšlenky, že mě ten divočák sežere dřív, než oné dívce řeknu o svých citech.

Navíc jsem nemohl najít strom, který opatroval mé lyže, proto ve mně narůstala panika.

Konečně jsem ta prkna našel, bleskově si je nazul a spustil se z kopce přímo k naší zahradě.

Čím víc jsem se blížil k domovu, byl jsem si jistý, že mě to zběsilé zvíře už nedožene a tak jsem přestal být ostražitý.

Když jsem se probral v půli zahrady bez lyží a s ukrutně bolestivou nohou, zjistil jsem, že mé ski zůstaly zapíchnuté pod plotem.

V bolestech jsem se dobelhal domů. Hned jak mě matka spatřila, počastovala mě pohlavkem, prý za to, že jsem se mohl zmrzačit.

Naštěstí jsem měl jenom vyvrknutý kotník, ale opravdový trest za mou odvážnou cestu přišel až druhý den.

To když u našich dveří zazvonil hajný a stěžoval si, že chodím do lesa ničit stromky.

Když jsem se bránil, že jsem utíkal před divočákem, hajný i otec se mi vysmáli, že v tomto lesíku nikdy nikdo prasata neviděl.

Do třetice jsem byl kárán ještě ten den a to když otec spatřil zničené lyže i plot, který si na podzim sám postavil a tudíž byl na své dílo náležitě hrdý.

Dívka, o které jsem vám dnes vyprávěl, o mých tehdejších citech nic neví a ani se to nedozví.

Co mě to tehdy vyděsilo v onom lese, to se také pouze dohaduji.

,,Superbabička“

V každé rodině je něco. U nás to byla jedna z babiček, která zařídila, že se jmenuji Ladislav a ne Pavel, jak rodiče původně zamýšleli.

Musel jsem dostat toto jméno, vždyť se tak jmenují všichni muži v naší rodině minimálně do 17. století.

To, že jsem byl prvorozený a ještě nosil toto rodinné jméno, mi u této babičky přinášelo spoustu výhod, které se mi líbily jenom do jisté doby.

Nutno podotknout, že mám mladšího bratra, kterého tato babička neměla ráda a co je horší, dávala to dost najevo. Nejmladší sestra jí nevadila, ale já byl její miláček.

Rodiče mezi námi dětmi rozdíly nedělali, ale co mě dodnes mrzí, že nikdy nezakročili a nechali babičku, aby dělala to, co dělala.

Když mi bylo asi tak deset let, přijela za námi i s dědou na nejkrásnější místo tohoto světa.

Hned jak vystoupili ze svého vozu, dala babička oběma sourozencům malou čokoládu a mě velký sáček bonbonů.

Sáček jsem rozdělal a šel nabídnout mladšímu bratranci a také sestřenici s plánem obdarovat i sestru s bratrem.

K tomu už nedošlo.

Bratranec a sestřenice si cukrátka hned rozbalili a začali požívat.

Avšak během malé chvilky nikdo s přítomných nevěřil, čeho je babička schopna.

Doslova vyběhla za dětmi a svou mohutnou rukou oběma vytrhla bonbony z úst.

Všichni jsme se lekli, ale jak byli vyděšené děti, které babička napadla, to se nedá slovy vyjádřit.

Reakci dospělých si nepamatuji, ale myslím si, že i tento počin zůstal bez odezvy.

Na druhý den se prarodiče rozhodli odjet zpět domů.

Babička si rázně vymohla, abych jim šel já sám zamávat až k mostu, který je od tábořiště vzdáleném přibližně pět set metrů.

Na jmenované místo mě prarodiče odvezli svým autem.

Babička vystoupila se mnou a neuvěřitelnou silou do mě začala ládovat párky se slovy, že jsou z tuzexu a že je musím všechny sníst jenom já sám.

Už si jenom pamatuju, že jsem utekl zpět k rodině, jestli jsem párky dojedl nebo ne, to už si nepamatuji.

Jenom vím, že když jsem babičku viděl příště, prosil jsem jí, aby to, co dá mně, dala i dvěma mým sourozencům.

Myslíte, že mi vyhověla?

Rekord

V mém vyprávění bych neměl zapomenout také na příběhy z vojenské základní služby.

Svým vyprávěním neporušuji žádné vojenské tajemství už proto, že se staly v letech socialismu a také proto, 

že se netýkají ničeho vojenského.

Když si kolikrát s přáteli povídáme o vojně, mám zjištěno, že pár příhod má svůj úspěch.

Jednu z nich vám dnes povím.

Byl jsem v kasárnách teprve půl roku, a jak se tehdy říkalo, měli jsme mazáckou vojnu.

Tedy, když vojáci z povolání odešli domů, přebrali na svá bedra všechnu činnost roty chlapci, kteří narukovali o rok dříve.

Nikdy jsem nechápal, proč se někdo může chovat jako blbec jen proto, že se narodil o rok dřív, 

což v žádném případě není jeho zásluha.

Ale to, co se mi tak zvaní ,,mazáci,, udělali, jsem si asi zasloužil.

Převeleli k nám na rotu za trest mladíka z jiného útvaru. 

Byl na vojně stejně dlouho jako já a asi proto jsme se poměrně brzy spřátelili.

Po týdnu, když jsme oba měli podepsanou vycházku, přišel s pytlem, kde měl dvě civilní košile, dvoje rifle a dva páry bot.

Hned, jak to bylo možné, jsme se do civilu převlékli a vesele procházeli městem plným děvčat.

Na večer jsme se usadili v restauraci, kde jak všichni víme, utíká čas daleko rychleji.

Takže místo ve 22.00 hodin jsme se do kasáren vrátili v půl čtvrté ráno.

Naštěstí v oněch kasárnách bylo jen málo vojáků, ,,jenom,, sedmdesát dva ,,mazáků,,.

Všichni na nás čekali hned ve vstupní hale.

V okamžiku začala smršť ran, která neměla konce.

Jak by ne, všichni ti starší vojáci si do každého z nás pořádně bouchli.

Nu, kdo se může pochlubit, že dostal přes ústa od tolika lidí a přežil to?

Samo sebou, že další trest byl okamžitý odchod do kuchyně škrábat brambory.

Netrvalo dlouho a přišel kuchař, který mi přes roztrhané rty rozuměl jinou odpověď, 

než jsem ve skutečnosti vyslovil a tak mi prásknul do těch všech oteklin a boláků ještě jednu pěstí.

Dodnes, po tolika letech mi běhá mráz po zádech z bolesti, kterou jsem v té chvíli cítil.

Nevím, zda je to pro vás zábavné, ale jistě by to bylo do knihy rekordů.

Houbařík

V nejmalebnější vesničce u nejkrásnější řeky téhle planety, jak už víte, jsem v dětství trávil mnoho nádherných chvil.

Jak už jsem se zmínil v předchozích příbězích, žili zde naši vzdálení příbuzní.

Nejstaršímu bylo ,,pouhých,, osmdesát let.

Ono slůvko pouhých není žert, jak se ostatně sami za malý okamžik přesvědčíte.

Děda byl tak čiperný, že by mu to mohli závidět i kde jací padesátníci.

Každé setkání s tímto pánem byla jedna veliká legrace, a když před ním nějaké z dětí začalo brečet, měl originální způsob jak pláč zastavit.

Vždy rychle přistoupil k plačící osůbce, natáhl k ní ruku se zaťatou pěstí a tu pak rychle otevíral a zavíral. Vždy u toho používal stejná slova. ,,Ještě víc, ještě víc.“

Každého fňukánka to na tolik překvapilo, že vytřeštil oči a tiše sledoval, dědovu ruku. A bylo po pláči.

Avšak o tomto pánovi chci dnes vyprávět jinou historku či spíš historky.

Na začátek tohoto vyprávění musím podotknout, že celá rodina jsme vášnivý houbaři a proto máme hodně úspěšných toulek po lese, zkrátka nejsme žádní žabaři.                                                                                                                                                      Ale na zmíněného človíčka by to nestačilo, ani kdybychom naše houby sečetli dohromady.

Na houby chodil zásadně sám. Jen z umazaného oděvu, který měl pokaždé, když se vrátil z lesa a z nechtěně vyslovené věty jeho zetě, jsme se dozvěděli, že v jeho letech se plazí po zemi pod nízkými stromky, kde sbírá pouze pravé hřiby.

Ostatně ne jednou jsme byli u toho, když se celá vesnice seběhla podívat, kolik toho náš vzdálený děda nasbíral.

Ovšem tím můj příběh nekončí, mě do dnes hřeje u srdce pochvala od tohoto houbového bosse.

Stalo se to na místním nevelkém hřišti, kde se zrovna odehrával velký fotbalový mač mezi našim FC staňak a vesnickou omladinou.

Míč nám zapadl do mohutného trní a protože se nikdo neměl k tomu, aby ho šel vyndat,

rozběh jsem tam já.

Hned vede naší meruny, visící v trní si seděl obrovský hřib.

Míč jsem hodil na hřiště a oblečen jen do půl těla tedy bez trika jsem se vydal vysvobodit houbu ze zajetí pichlavého keře.

Byl jsem hodně poškrábaný, ale nakonec jsem si houbu odnesl do kempu.

Cestou kolem domku našich příbuzných mě zastavil děda vyhřívající se na sluníčku.                                                                      Donesl metr, a když naměřil, že klobouk měl šedesát dva centimetrů, poplácal mě po rameni a vyslovil pochvalu.                    Největší jeho hřib měj o dva centimetry více, ale já prý předvedl daleko víc odvahy k získání onoho červivého krasavce.

Byl jsem aktivní naprosto zbytečně.

VIP  informace

Rád navštěvuji krásná a zajímavá místa, což je konec konců poznat z mých foto-sbírek.

Nedávno jsem navštívil jeden z našich skvostných hradů, kde jsem prožil stejně skvostný zážitek.

Už při příjezdu jsem se dosti pobavil při sledování vyjíždějícího auta z řady dalších vozů.

Zrovna v místě, kam chtěl řidič vyjet, stála žena se dvěma dětmi a s nehezkým výrazem ve tvářích pozorovala, jak se muž za volantem úporně snaží nepoškodit žádné ze zaparkovaných aut a přitom neublížit lidem stojícím před ním.

Jinak byla celá ulice prázdná a tak jsem se zájmem sledoval ženu, zda děti odvede alespoň o kousek dál. Neodvedla. Stála s nimi na kraji silnice do té doby, než se řidiči konečně podařilo vymotat se ze spleti nástrah a odjet.

Od srdce jsem se smál dobrých deset minut. No hlavně že se nikomu nic nestalo.

Dorazili jsme s manželkou k hradu, o kterém jsme věděli, že se jeho vnitřní prostory opravují a i přesto se zde konají komentované prohlídky.

My se rozhodli navštívit pouze venkovní prostory a tak nám v dřevěné boudičce před branami sloužící jako pokladna bylo sděleno, že za to platit nemusíme.

Procházeli jsme nádvořím a vše fotografovali tak, jak jsme zvyklí.

Když už se zdálo, že máme vše zdokumentováno, zaregistrovali jsme, jak k nám rázným krokem míří jakýsi muž.

Hned jak se přiblížil, podal nám ruku a představil se jako majitel.

Bez dalšího otálení nám začal vyprávět o tom, jak to na tomto místě vypadalo katastrofálně před pár lety, kdy to v aukci koupil.

Taky o tom, jak ho za to jeho spoluobčané z rodné vesnice kritizovali, či jinak dávali na vědomí svou závist. Přitom si to mohl koupit kdokoli z nich, opakoval několikrát muž.

Dozvěděli jsme se i to, že se našli lidé, co se snažili znepříjemňovat veškeré snahy hrad zvelebit, ale i ti, co na majitele posílali policii pod nejrůznějšími záminkami.

Pomalu jsme prošli celý areál a dozvěděli se spousty podrobností všech oprav, ale i historie.

Měl jsem z toho nádherný pocit, protože na muži bylo vidět, jak ho vyprávění baví.

Byl v takové euforii, že ho jeho manželka musela upozornit, že ruší právě probíhající svatbu.

Gestem nám naznačil, že budeme pokračovat o kousek dál a s tím se pochlubil, že se k nim jezdí oddávat lidé z celé Evropy.

Takové to informace bychom se v žádném případě nedozvěděli, kdybychom si koupili vstupenky do vnitřních prostor a čekali u dveří na prohlídku.

Protože my takovým lidem fandíme, při odchodu jsme zaplatili vstupné a ještě přidali něco navíc.

Poslední chvíle v tomto městečku byly také veselé a to díky bezohlednému chlapovi, který zaparkoval přes dva vyznačené pruhy a mužem, který díky tomu neměl své auto kam postavit.

V dnešních dobách dost často pozoruji i v takových to banálních situacích, jak jsou někteří z nás mimo mísu. 

Myslíte, že je to tím blahobytem?

Neštěstí v ráji

Dnes se opět vrátím do nejkrásnějšího kraje mého srdce, odkud mám spoustu krásných vzpomínek.

V období, kdy jsem dorůstal do puberty, dával jsem dosti zřetelně najevo, jak všechno vím a umím ze všech nejlépe.

V těch časech přišel den, kdy jsem zažil velmi nepříjemné chvíle a možná si uvědomil, jak je život pomíjivý.

Za krásných slunečních dnů se chodila koupat celá parta najednou. V řece jsme si házeli balónek, aby zábava byla co nejveselejší.

Zde musím podotknout, že od mala mne ve vodě berou křeče do nohou a tak jsem si ten den vypůjčil od kamaráda z chatky plavecké ploutve, o kterých nikdo přítomných nevěděl.

Dokonce můj otec, velmi dobrý plavec, se se mnou pustil do závodu, když nám míček přistál u druhého břehu.

V prvním okamžiku nešetřil chválou, jak jsem ve vodě rychlý, když však zjistil, co mi v tom pomáhá, párkrát mě potopil pod hladinu. 

 Otec uměl vše brát s nadhledem a úsměvem, proto byl nakonec rád, že se vody nebojím i přes svůj hendikep.

Ale jednomu z chlapců v mém věku se vůbec nelíbilo, že by měl být v něčem horší nežli já a tak navrhnul závod dolů po proudu až k mostu, kde je tak mělko, že se tam plavat nedá.

Všichni z naší party se vydali na břeh ke stanům a já si v klidu vychutnal vítězství nad svým vyzyvatelem.

Ten vzteky opustil řeku ještě před domluveným cílem a tak jsem si užíval vln, které mě lehounce unášely k mělčině. Tam už jsem musel řeku opustit i já.

U břehu, kde bylo rákosí a voda tak do pasu, jsem sundal ploutve a kráčel do kempu.

Za necelou čtvrt hodinu nastalo pozdvižení, to když dva metry od místa, kde jsem opustil řeku, našli utopeného muže.

Všichni jsme věděli kdy, a kde se utopil a že nebyl k nalezení, ale ještě dnes mi běhá mráz po zádech při pomyšlení, že bych na utopeného narazil.

Ten muž skočil do řeky u jezu půl kilometru nad tábořištěm, aby přeplaval za svou dívkou na druhý břeh, ale praštil se o kámen a už se nevynořil.

Tajně jsem nahlížel, jak se čtyři siláci snažili kládami vyndat nešťastníka na břeh, ale moc se to nedařilo.

Po chvilce mě důrazně poslali do kempu, proto si už jen pamatuji, že byla vidět pouze záda utopeného, ale tolik různých barev a odstínů, které z nich zářily, jsem ještě neviděl.

Vodní víla

Celý život se pyšním vyprávěním, jak od svých dvou let jezdím na nejkrásnější místo Modré planety.

Nebylo léto, abychom zde netrávili rodinnou dovolenou a k tomu všechny letní víkendy těchto dvou překrásných měsíců.

Nám dětem se několikrát podařilo zůstat v tábořišti nejmalebnější vesničky u nejkrásnější řeky i celé dva měsíce. Jednou nás hlídala tahle nevlastbí teta, jindy zase ta druhá, ale důležité pro mne bylo, že můžu být v tomto ráji.

Každý večer se tábořiště naplní vodáky, aby se ráno vydali zase o kus dál.

Na jednu takovou společnost nikdy nezapomenu.

Byl zrovna den mých patnáctých narozenin, kdy se za našimi stany ubytovala příjemná parta lodních dobrodruhů. Protože bylo teprve po obědě, měli dost času na stavbu stanů.

Hned v okamžiku, když vynášeli věci na břeh, jsem si všimnul půvabné dívenky v mém věku. A to se vám ve mně zbláznily všechny ty pubertální hormony.

Stále jsem na ni koukal ukrytý mezi stany a zkoušel vymyslet záminku, abych se s onou princezničkou mohl seznámit.

Nejenže mě nenapadala žádná záminka, ale čím víc se blížil večer, ozývala se víc a víc má nesmělost.

Seděl jsem před stanem, tak abych na onu krásku dobře viděl, a sám sobě v duchu nadával, co jsem to za troubu.

K večeři jsme měli obložené chleby. Pamatuji si to proto, že jsem se jedním takovým málem udusil.

Ona ta princezna kráčí našim směrem a ještě navíc na mě mává.

Skoro zadušený jsem odložil krajíc a bojácným krokem jsem vykročil dívce vstříc.

V mysli se mi honilo, jak mi vynadá, že na ni celé odpoledne koukám a snad dostanu i nějakého facáčka.

       ,,Nenašel by se tu, čistě náhodou, kartáč na boty, prosím?“ zeptala se, když jsme došli k sobě.

 Slíbil jsem, že seženu vše, na co si vzpomene a běžel do vesnice, kde máme vzdálenou rodinu tak z devátého kolena.

Strýc je myslivec a tak kartáčů na boty měl několik, jak sám prohlásil, do lesa se musí chodit jak ze škatulky.

Přestože jsem nechápal, na co vodácká dívka potřebuje kartáč na boty, půl hodiny od vyslovení jejího přání jsem jí kartáč předával.

Ach jak se sladce usmála, pak se na chvilku ztratila ve stanu.

Když mi kartáč vracela, byla snad ještě krásnější a daleko rozhodnější nežli já.

      ,,Jmenuju se Gerbera, a ty?“

Odpověděl jsem a podal dívce ruku na důkaz uzavření přátelství.

Když mi Vodní víla předeslala, že tu budou bydlet celé dva dny, cosi se ve mně zlomilo a pozval ji do tamního vesnického letního kina. Byl to nádherný večer. 

Jejda, byly to přenádherné dva dny.

Od těch dob jsme se nikdy neviděli.

Módní přehlídka

Dnes se opět vrátím do mé rodné vesnice, kde se odehrál dosti dramatický příběh.

Má sestra, které v té době bylo sedm let a s ní i stejně stará dcera sousedů, si skoro každý den společně hrály v některém ze svých dětských pokojíčků. Nikdo z nás starších sourozenců ani dospělců dívky nehledal.

Matka si myslela, že jsou u sousedů a sousedka věřila, že jsou u nás.

S obědy to bylo na střídačku, jednou se jedlo u nás, jindy zase u tety a proto se v tu chvíli provalilo, že holky nikde nejsou.

Začalo panické hledání po všech sousedech, blízkých i vzdálenějších, v obchodě i v lese.

Zkrátka na všech možných i nemožných místech.

Kam se dvě malé kamarádky mohly vydat?

Hledali jsme, volali jsme jména, ale neúspěšně.

Už jsme prohledali všechno, a tak se mamka s tetou rozhodly zavolat policii. Začaly se trápit myšlenkou, že holky někdo unesl.

Mobily tehdy nebyly a pevnou linku na takové vesnici měla pouze pošta, která byla od nás vzdálená přibližně dva kilometry.

Ženám dosti dlouho trvalo rozhodnutí, kdo půjde zatelefonovat a to bylo možná dobře.

Pro naladění příběhu do závěrečného vyvrcholení musím nastínit, jak to v naší vesničce vypadalo.

Přes silnici naproti našim domkům bylo dětské hřiště s různými prolézačkami a hned za ním fotbalové hřiště, kde stál plátěný stánek, jaké známe z každého trhu, jarmarku.

Zběsile jsem běžel přes hřiště podívat se ještě do protější části naší malebné vesnice, když jsem z onoho pláťáku zaslechl ránu.

Samo sebou jsem se běžel podívat, co to v relativně prázdném stánku může bouchat.

Holky. Ony hledané dívky, které se celou tu dobu schovávaly pod stolem jen necelých dvě stě metrů od domu.

Po všech těch radostných i káravých okamžicích se matky dozvěděly, čeho se ty dvě malé treperendy bály, proč se celou tu dobu schovávaly.

Do stánku si nanosily všechny šaty, které u nás i u sousedů našly a chtěly si uspořádat soukromou módní přehlídku.

Po tomto přiznání jsme, my odrostlejší ratolesti, nanosili veškeré šaty zpět do skříní a ještě pár dlouhých týdnů se bavili nápadem našich dvou sedmiletých manekýnek.

Bramborové neštěstí

Na horách, kde jsem se narodil, byla více jak sedm měsíců opravdová zima se vším všudy.

Proto bylo nasnadě, že v naší vesnici nechybělo ani kluziště věrně kopírující všechna ta, co byly určena pro lední hokej.

  Nebylo tedy divu, že jsme jako děti na tomto místě trávily spoustu volného času, stejně jako v den, kdy se přihodilo cosi zvláštního.

Toho sobotního dne, když jsme všichni mládežníci byly v euforii ze hry zvané hokej, ozvalo se od našeho domu volání naší matky, abychom šly okamžitě domů.

S velkou nevolí jsme vyzuli brusle a utíkali zjistit, co se stalo.

Když jsme my tři sourozenci vstoupili do domu, přišlo zjištění, že k nám na návštěvu přijela teta z hlavního města, vzdáleného spoustu kilometrů. Přijela vlakem a přijela sama bez strýčka.

To se nikdy v minulosti nestalo, pětkrát, šestkrát do roka k nám na víkend jezdili vždy společně.

Nikdo z nás dětí nemluvil, mysleli jsme na to nejhorší.

V obývacím pokoji seděla uplakaná teta, kterou se otec snažil utišit.

  Samozřejmě, že jsme se hned zajímali, proč teta pláče a kde má strýčka,

ale místo odpovědi nás rodiče zahnali do koupelny, abychom se umyli.

Naštěstí zrovna došlo mýdlo.

Přestože jsem věděl, kde najdu onu mycí potřebu,

nastalou situaci jsem využil jako záminku jít za matkou do obýváku a poprosit o nové.

  Doufal jsem, že se dozvím, co se vlastně stalo.

Než jsem vešel do místnosti, zaslechl jsem, jak teta vzlykajícím hlasem mým rodičům vypráví, co se přihodilo.

 O tom jak strýček už třetí měsíc tráví na půdě, kde má malou dílničku a vůbec nevychází ven.

Jídlo si nechává nosit ke dveřím, dál už teta vstoupit nesmí.

A důvod?

To všechno jen proto, že před těmi pár týdny dostal vařené brambory, i když si přál bramborovou kaši.

Dodnes nevím, co rodiče tetě poradili, ale hned ten následující víkend k nám na návštěvu, přijela tetička i strýček.

To bylo radosti.

Originální Škodověnka

Pár týdnů jsem přemýšlel, jaký příběh by měl být jako první, aby nastínil koncepci mého blogu.

Chci zde prezentovat humorné příběhy, které jsem prožil.

Dnes mě napadlo, že nejlepší bude ten, který vypráví o tom, jak jsem si koupil své první auto.

Nebylo první, které jsem řídil, už několik měsíců před tím jsem dostal bílou Škodu 100 s černou střechou od svého otce. Ta však brzy vypověděla své služby a to napořád.

Škodověnka, o které vám chci dnes vyprávět, byla také stovka, ale červená.

Na začátku devadesátých let, když mi bylo tak čtvrt století, jsem se vrátil do své rodné vesnice.

Začal jsem pracovat v místní světoznámé firmě, kde jsem se brzo poznal i s mladíkem, který mi nabídnul nablýskané fáro za tehdy dosti vysokou částku šestnáct tisíc.

Byl jsem zde teprve krátkou dobu a neměl jsem ještě žádné úspory, proto jsem musel odmítnout.

Za týden byl mladík opět u mne a nabídnul mi cenu šest tisíc.

Bez zaváhání s úsměvem jsem vychrlil otázku, zda není auto bourané.

Bylo.

Mladík mi popsal scénu, kterak s manželkou vyrazili do okresního města pro ojetého Olcita s tím, že Škodověnku přes stejný bazar prodají.

Už přesně nevím, proč ten den jim vůz odmítli přijmout, prý že jí odkoupí až další týden, ale to pro nás není důležité.

Mladík se na cestu domů, dlouhou třicet kilometrů, vydal Olcitem a jeho manželka Škodověnkou.

Ještě v okresním městě jí potkala nepříjemnost. Když cítila, že si kýchne, chytila si nos oběma rukama a neřízené auto najelo do autobusu.

Bus měl jen odřený lak, kdežto Stověnka utrpěla pomačkání dveří, blatníků na straně řidiče, odpředu až do zadu.

Dva z mých kamarádů byli přítomni rozhovoru a tak mi slíbili, že mi pomůžou z těch dvou aut, dát dohromady jedno pojízdně.

Narovnali jsme středový sloupek červené Škodovenky, vyklepali blatníky, vyměnili dveře z bílé nepojízdné Stověnky a vůz komplet nastříkali, aby měl celý krásně červenou barvu.

Po dvou dnech víkendu strávených opravami mého vozu jsme se pyšnili neutuchající spokojeností,

Dokonce mi kluci pomohli svařit opěrky na hlavu, které se v té době teprve začínaly montovat do nových vozů Škoda Favorit.

Teprve další den, když jsem přijel před firmu, si onen mladík, který mi auto prodal, všiml, že dveře, které jsme vyměnili, mají kliky ven, kdežto na originálních dveřích byly kliky zapuštěné.

A  tak jsem byl majitel originálního vozu Škoda.

Mé motto:

Neplač nad tím, co jsi pokazil, vždyť nikdo nejsme bez chyby.

Avšak, co jsi neudělal, nad tím bys měl truchliti.     

Pokud není uvedeno jinak, vše na těchto stránkách vytvořil