Popletenky

Zpěv Lucie Rulcová...text, hudba Leon

 

Elf Květoděj - Sedmikráska

Jistě chcete poznat nejhodnějšího elfa z celé pohádkové říše.

Tento přírodní duch se staral o nejkrásnější louku a přilehlé lesy.

   Květoděj si kráčel cestičkou mezi dvěmi loukami a něco si mumlal.

Jeho rozjímání přerušil tenoučký hlas volající o pomoc.

Květoděj se rozhlížel, ohlížel, ale nikoho neviděl.

   ,,Tady, tady jsem na cestě přímo před tebou! Nenechávej mě tu, prosím.“

    Květoděj se sehnul a opatrně zdvihl utrženou sedmikrásku.

   ,,Nějaký človíček mě jen tak utrhl a hned mě pohodil tady na cestu, div, že mě nezašlápl!“  řekla rozčíleně sedmikráska a hned přišla s prosíkem:

,,Vezmi si mě, prosím, s sebou. Budu ti věrnou rádkyní.“

   Květoděj se krásně usmál, položil kvítek na krempu klobouku a šel dál.

Opět si cosi šeptal: ,,Unesníček opičkoval myškovou šedilku. Bludičkatá ztracena, vlkuje pomocnilku.“

   ,,Dost, dost!“ přerušila Květoděje sedmikráska a hned jeho slovům, vrátila správný tvar.

,,Správně je to takhle! Opičáček unesl šedivou myšku. Ztracená bludička pomohla vlkovi! Jak to mluvíš?“

   ,,Omluvuju se, já jinak nemluvinu,“  řekl smutně Květoděj.

   ,,To nevadí, já ti rozumím. Jen mi řekni, kam teď jdeme?“ ptala se květinka.

   ,,Na lesovém začátečníku krmelcuje stojník, tam bydlinkuju!“ odpověděl elf.

   Sedmikráska si to pro jistotu nahlas přeložila: ,,Aha, na začátku lesa stojí krmelec, tam bydlíš? Mám pravdu?“  ujišťovala se květinka.

   ,,Ba, ba správňuješ říkánek!“  zajásal Květoděj a dodal:

,,Jsem šťastník, že si mám s kým řečníkovat!“

   ,,Jsi šťastný, že si náš s kým povídat? No není divu, když tvé řeči nikdo nerozumí!“  smála se sedmikráska.

,,A že jsem tak smělá, co celé dny jíš? To ujídáš krmení zvířátkům?“ vyzvídala květinka.

   ,,Né, to né. Šípkuju jídelníkové uschlinky,“ odpověděl rozpačitě Květoděj.

   Ty jíš uschlé šípky?“ divila se sedmikráska.

   ,,Potokuji žíznivku a šípkuju jídelníkové uschlinky, jó! “ dodal Květoděj.

   ,,Piješ z potoka a jíš uschlé šípky, já ti naprosto rozumím,“ usmívala se květinka.

,,Koukej krmelec! Tady asi bydlíš?“  dodala důležitě.  

   Květoděj souhlasně přikývl a pomalu krmelec obešel, aby vystoupal po schůdkách z větviček, rovnou do krmelce.

   ,, Tady bydlinkuju!“  řekl pyšně a hned jak se přikryl senem, položil svůj klobouček tak, aby viděl na sedmikrásku  a začal vyprávět o všech krásách, které tu lze spatřit.

    ,,Se sluným raníčkem srnkujou přicházilky. V trávové rosence zajíčkujou poskočilky. Lesánek vonítkuje, kouzlinkuje louková rozkvetlinka. Zpívánkové ptáčkujou, kuňky žábují. Krásňuju se nad tou rozplívánkou.“

   ,,Zadrž, Květoději. Je to moc krásné, co mu tu povídáš, ale já si raději počkám na tu skutečnou krásu. Až ráno vyjde slunce, přijdou srnky. V trávě plné rosy budou poskakovat zajíčkové. Les bude vonět, rozkvetlá louka bude kouzlit, ptáčci zazpívat, žáby kuňkat…, to bude krása. Moc se těším. Vždyť ty vůně dobře znám. Vyrostla jsem přece na louce,“  jásala sedmikráska.

   ,, To pravduješ říkalku. Když včelkujou bzučánci, když motýlkujou nádherníci, čmeláčkuje květníček, pochodníci mravencujou, žížalují hlíněnky.“ 

   ,,Už dost Květoději. Vím, co je to za krásu. Počkáme do rána, potom všechno uvidíme. Tak už spi! Vždyť už svítí hvězdičky,“ přerušila Květoděje květinka.

   ,,No jó, hvězdičkoujou svítilky a já nepostýlkuju. Už spánkuju rychlínek.

Tak nocovou krásnilku.  

Netrvalo dlouho a Květoděj usnul. Zdál se mu podivný sen o tom, jak sedmikrásce kdosi otrhal všechny okvětní lístečky a ještě ji zašlápl.

Elf se samou hrůzou probudil a začal hledat svou květinkovou přítelkyni.

Když zjistil, že je v pořádku, opět usnul s blaženým úsměvem na tváři.

 

Elf Květoděj