Popletenky

Zpěv Lucie Rulcová...text, hudba Leon

 

Elf Květoděj - Slavíček

   ,,Květoději…, vzbuť se! Vstávej! Koukej! Co to je, to bílý všude kolem nás?“

  Květoděj se vyděšeně posadil, protřel si oči a zajásal: ,,Sněhovník! Přizimovala přichodilka.“

   ,,Co že? Sníh? Přišla zima? Co je to?“ brumlala sedmikráska.

Květoděj vyskočil z krmelce a začal dovádět. Skákal do sněhové peřiny, po zádech, po břiše, po boku do té doby, než mu sedmikráska začala domlouvat:

  ,,Vždyť mi polámeš lístečky! Vždyť mi ublížíš! Přestaň!“  volala úpěnlivě. 

   Květoděj se opřel o krmelec a kochal se alespoň pohledem. Ale ani to mu sedmikráska nedopřála. Důležitě se zeptala:

   ,,Co dělá přírodní duch v zimě?“

   ,,Stromuje  starostilku!“ odpověděl důležitě  Květoděj a pokračoval ve vysvětlování.

Květilky kytičkujou od dubence do říjence. V listopadníku a prosincovníku je nespatřínkuješ. A tak stromuju starostilku.“

   ,,Aha, tak proto? To já si sníh nemůžu pamatovat! Vyrostla jsem teprve na jaře!“ řekla sedmikráska zamyšleně.

   ,,Sedmikráskuju bojánek. Sedmikráskuju zvadlinku?“  vykoktal smutně Květoděj.

   ,,Né, o mě se bát nemusíš. Já neuvadnu. Vždyť jsem kouzelná.

Víš co?  Zajdeme se podívat na louku, chtěla bych vidět, jak teď vypadá?“  poprosila toužebně sedmikráska.

   ,,Radovánkuju se, že radilka nesedmikráskuje,“  zvolat elf  a vydal se na cestu.

Ťapkal si pěšinkou, pískal si do kroku a vesele se usmíval na všechny strany.

   ,,Co je to támhle, Květoději?“ zeptala se sedmikráska a natáhla lístek, jako lidé prstík ruky.

   ,, Závějová sněhulka! Ale hejbánek podivníkem? Květodějuju podívánek!“ řekl elf jedním dechem a přidal do kroku.

Když došel k hýbající se závěji, nechápavě na ni koukal a mnul si bradu.

   ,,Květoději neměl bys rozhrábnout ten sníh, abychom zjistili, co se to tam hýbe?“ radila sedmikráska.

Asi Květodějuju bojínek?“  zašeptal velmi tiše elf.

   ,,Co že. Ty se bojíš? Přírodní duch a bojí se? Vlastně on neví, jestli se bojí. To je vážně dobrý. Co když je pod sněhem někdo, kdo se může udusit, nebo zmrznout?“ zlobila se sedmikráska.

   Květoděj jen kýval hlavou a upřeně koukal na pohybující se závěj.

   ,,Dělej! Opatrně odházej ten sníh!“ poručila sedmikráska.

   Květoděj začal opatrné odhrabávat sníh.

   Netrvalo dlouho a ze závěje vykoukla hlavička slavíka.

   Květoděj zvýšil své úsilí a už ptáčka drží v náručí.

   ,,Jak si se tam dostal?“  zeptala se sedmikráska.

   ,,Měl jsem takovou radost, že vidím sníh a tak jsem tady pod to skálou tančil a tančil. Pak jsem zaslechl nějaké šustění a dál už byla tma!“ odpověděl ptáček.

Elf se rychlým krokem vydal zpět ke krmelci. Dal slavíčka do sena a sedl si vedle něho.

   ,,Proč ptáčkuješ zimovnilku?  Máš domovat odpočílku!

   ,,Co to povídáš?“  divil se vyděšený slavík a raději se zeptal sedmikrásky.

,,Co to říká?“

   Sedmikráska mu slova Květoděje přeložila:

   ,,Proč nejsi doma, když je zima? Máš odpočívat.“

   Slavíček se provinile rozhlížel okolo sebe. Protože se neměl k odpovědi, sedmikráska mluvila dál.

   ,,Zdržoval si se v blízkosti skal. I malé dítě ví, že zde hrozí menší či větší laviny.“
   ,,Vím to, dobře to vím, ale myslel jsem, že mě se to stát nemůže. Teď už vím, že opatrnost je moudrost. Moc se omlouvám a moc děkuji,“  styděl se slavíček.

   ,,Za co se nám omlouváš? Sám sobě se omluv a potom si domluv,  abys to už nikdy neudělal!“  řekla důležitě sedmikráska a hned špitla:

   ,,Tak už spi, podívej Květoděj už usnul.“

 

Elf Květoděj                                                                       

 

Vymyslel jsem zvěromluvy a hvězdomluvy..., dále také vílky, trpavílky i skřítkovílky..., aj.