Ptáček

,,Jmenuji se Berynka. To protože jsem bystrá, děti mi říkají lištička.

Tak tedy, lištička Berynka. Plním tajná přání, dětská přání."

 

Na zámeckém dvoře žil chlapec jménem Viktorín. Jeho otec zde pracoval jako podkoní, snad právě proto měl klučina rád všechna zvířátka. Často hleděl k obloze a pozoroval poletující ptáčky, jindy zase dlouhé hodiny vysedával u jezírka a hleděl, jak se pod hladinou třpytí ryby.

Chodil také na louku, kde tiše sedíc v trávě, koukal na motýlky, berušky i včeličky jak si létají z květu na květ. Ale také samotné květiny, ty měl ze všeho nejraději.

 

Jednoho dne přišel otec se svolením, že se spolu můžou projet na koni.

Viktorín byl nadšený, ale jenom do té doby, než přišel pan hrabě se svou dcerkou Lárinkou.

   ,,Tak to bude naše první společná vyjížďka,“ smál se hradě.

,,Bude to jistě veliký zážitek.“

   Viktorínův otec dal hraběti za pravdu a za malý okamžik se všichni čtyři projíždí krásnou krajinou.

   ,,Koukejte támhle pod stromem je ptáček, asi vypadl z hnízda?“ ukazovala vyděšená Lárinka.

,,Musíme mu na pomoc!“

  Ale hrabě jako kdyby neslyšel.

   ,,Tati támhle pod stromem je ptáček, vrátíme ho do hnízda, že ano?“ zavrávoral Viktorín.

 

Teď už oba dospělí muži, začali konat.

Dojeli ke stromu, hrabě seskočil z koně, opatrně podal ptáčka otci Viktorína a ten dal mládě zpět do hnízda.

   Ujeli jen pár metrů, když se Viktorín otočil.

   ,,Tati, tatínku, už je zase na zemi! Ten ptáček zase vypadl z hnízda,“ volal vyděšený chlapec.

Otcové si tedy vše zopakovali ještě jednou, znovu vrátili ptačího drobečka do hnízda.

Ještě chvilku pod stromem pozorovali, jestli mládě nevypadne a když po chvilce usoudili, že je vše v pořádku vydali na cestu.

 

Když se večer vrátili na zámek, Lárinka s Viktorínem měli velikou starost.

   ,,Snad ptáček nevypadl z hnízda?“ řekla dívenka.

   ,,Přes noc by v trávě jistě nevydržel,“ přidal se klučina.

   ,,Zítra se k tomu stromu půjdeme podívat!“ domluvily se děti.

 

Na druhý den hned z rána, sešli se Viktorín a Lárinka na smluveném místě.

   ,,Tak jdeme?“ zeptal se nejistě chlapec.

   ,,Měli bychom se dovolit našich otců, pokud půjdeme bez dovolení, budou se na nás zlobit,“ vysvětlovala dívka.

,,A také nás nikdo nenajde, kdyby se nám něco stalo!“

   ,,Máš pravdu Lárinko, nebudou vědět, kde jsme a tak nás nenajdou,“ souhlasil Viktorín.

   ,,Jdeme se zeptat!“ rozhodly se děti.

 

Nejprve zašly za otcem Lárinky.

   ,,Tatínku, prosím, že se můžeme jít podívat na toho ptáčka, jestli zase nevypadl z hnízda?“ žadonila dívenka.

   ,,Ne, na to jste ještě moc malý! Nebudete se jen tak toulat po lese!“ odpověděl hrabě.

,,Ale pokud bude otec Viktorína souhlasit, můžeme si i dnes udělat projížďku a přitom se podívat jestli je ptáček v pořádku.“

   ,,Jsi báječný, tatínku,“ volala dívenka. Vzala Viktorína za ruku a už spolu běží do stájí.

   Otec Viktorína s projížďkou souhlasil a hned osedlal čtyři koně.

 

Jejich cesta vedla ke stromu, kde včera dvakrát zachránili malého ptáčka.

   ,,Podívej se, už je zase v trávě, snad se mu nic nestalo?“ mračila se Lárinka a přitom špulila pusu.

   Vše se opakovalo úplně stejně jako předešlého dne.

Otcové ptáčka dali do hnízda, a když pak kousek popojeli, Viktorín se otočil.

   ,,Už je zase v trávě,“zvolal.

Proto stejně jako včera i dnes se všichni vrátili, aby zopakovali ptáčkův návrat do hnízda.

   ,,Tati, kde má ten ptáček rodiče? Jak to, že je v hnízdě sám?“ ptal se Viktorín.

   ,,To netuším,“ odpověděl otec.

   ,,My jeho rodiče neznáme, a proto je nepoznáme,“ řekla ztrápeně Lárinka.

   ,,To máš pravdu,“ potvrdil pan hrabě.

 

A tak se opět vydali na cestu.

  Jeli úzkou cestou mezi stromy a ani si nevšimli, že je kdosi pozoruje.

Už Berynka chtěla vyskočit zpoza stromu, aby těm čtyřem poradila, v tom však zaslechla, jak Viktorín povídá:

   ,,Nemohli bychom postavit, nějaký ptačí domeček, ze kterého by nebylo možno vypadnout?“

   ,,Ale ano,“ podívali se na sebe otcové.

   ,,Jedeme na zámek a uděláme krásný ptačí domeček!“ zvolal hrabě a pobídnul koně, aby si pospíšil.

Ostatní se vesele vydali za ním.

 

Viktorínův tatínek, byl velmi šikovný, ale ani hrabě, nebyl žádný nešika, proto byl ptačí domeček brzy hotový.

   ,,To bychom mohli ještě stihnout odvést domeček do lesíka a připevnit jej na strom, ať máme jistotu, že ptáček bude v noci v bezpečí!“ rozhodl hrabě.

 

Cestu už dobře znali, proto za malý okamžik stáli u stromu s ptačím hnízdem.

  Ptáčka našli opět v trávě.

  Tatínek Viktorína zavěsil dřevěný domeček na strom.

Lárinka mu opatrně podal ptáčka a špitla:

   ,,Už se nemusíš bát ptáčku, teď už máš také svůj domeček.

Tu noc se dětem, ale i tatínkům krásně spalo. Tak nějak jinak.

 

                                                                                                                                        

 

Vymyslel jsem zvěromluvy a hvězdomluvy..., dále také vílky, trpavílky i skřítkovílky..., aj.