Vodník Stébílko

Zpěv Karel Charlie Prostiňak... text, hudba Leon

 

 

Plotice a parma

To ráno vodník Stébílko seděl na břehu pod stromem. Kochal se krásami probouzející se přírody. Ty půvabné chvíle však netrvaly dlouho. Z potoka se začaly ozývat pištivé hlasy parmy a plotice.

   ,,Já jsem krásnější! Všichni to říkají!?“ vřeštěla plotice.

   ,,Ha, ha…, ty? No, ošklivá nejsi, ale já jsem krásnější. Tedy nejkrásnější!“ křičela na ní parma. ,,I sumeček to povídal a ten se v dívkách vyzná.“

   ,,Tak ho zavolej, ať se ukáže pravda! Mně totiž povídal, že já jsem ta nejkrásnější!“ pištěla plotice.

   ,,Ne, ne! Víš co? Zavoláme vodníka Stébílka! Ten je opravdu spravedlivý!“ rozhodla parma.

   Vodník vše slyšel a nebylo mu z toho zrovna do smíchu. ,,Jak mám rozhodnout, která z nich je krásnější. Řeknu parna, urazí se plotice! Řeknu plotice, urazí se parma.

   To už obě ryby volají: ,,Stébílko, Stébílko ! Prosím, přijď honem sem k vodnímu zrcadlu!“

   Vodník velmi váhavě kráčel do rybníčku. Když dorazil k hádajícím se kráskám, obě najednou spustily: ,,Řekni Stébílko…, která z nás je nejkrásnější?“

   Vodníkovi chvilku trvalo, než ty dvě umlčel, ale nakonec se mu to přece jenom povedlo. To už všude kolem bylo spousta diváků. Sešli se tu snad úplně všichni obyvatelé jezírka.

   Vodník klidným hlasem plotici a parmě poručil: ,,Ustrojte se, upravte se tak, aby jste okouzlily zde přítomné pány. Každý má jeden tajný hlas, který dá jedné z vás. Která z vás dvou bude mít více hlasů, vyhraje!“ rozhodl Stébílko. Než-li to celé dopověděl plotice i parma pospíchají, každá na jinou stranu, aby okrášlily své půvaby.

   V jejich nepřítomnosti vodník cosi pošeptal sumečkovi a cejnovi. Oba dva návrh Stébílka odsouhlasili vřelým úsměvem a souhlasným přikyvováním.

   Když se parma s ploticí vrátily, všichni přítomní strnuli obdivem.

   Parma měla červenou sukýnku, dlouhé řasy nad očima. Ploutve vyzdobené závojíčky.

   Plotice si oblékla žluté šatičky. Také ona měla dlouhé řasy a k tomu namalované obočí.

Navíc si obarvila pusu. Obě vypadaly elegantně, ale slávy se nedočkala ani jedna.

   Cejn jenom tak mávl ploutvemi a ledabyle pravil: ,,Sluší vám to…, moc vám to sluší, ale…?“

   Větu za něho dokončil sumeček. ,,Bez těch malovátek jste půvabnější!“

   Také vodník přidal svá slova:: ,,Přirozená krása je krásnější, než-li ta umělá. Tu u vás máme rádi.“

Nastalo ticho. Plotice s parnou se smutně rozhlížely. Potom se podívala jedna na druhou a společně si povzdychly: ,,Co teď?!“

   Sumeček připlaval k parmě a řekl: ,,Není důležitá vypůjčená krása, ale vlastní půvab.“

   V tom cejn obkroužil plotici a dodal: ,,Avšak nejdůležitější je, jak se chováte k ostatním. Tahle krása se cení nejvíce!“

   Sám Stébílko k tomu dodal: ,,Každá dívka má svůj půvab. Umělou krásou okouzlíte pouze na okamžik. Když se však půvabně chováte, to si všichni pamatují napořád. Znám jedno takové přísloví. Vaši přátelé vás nemají rádi pro krásnou tvář, ale pro krásné srdce.

   ,,Počkejte chvilku?!“ řekla parma a kamsi odplavala.

   ,,Zůstaňte tu ještě prosím?!“ dodala plotice a také zmizela.

   Obě se vrátily ve stejný okamžik. Bez malovátek ve tvářích, bez závojíčků. To bylo přivítání. Všichni tleskali, jásali.

   Parmě i plotici se to náramně líbilo.

   ,,Tak vidíte!“ řekl šťastný Stébílko. Ulevilo se mu, když už nemusel rozhodovat, která z rybích dam je krásnější.

   Když vodník domluvil, cejn zdvořile pobídl plotici ke společnému tanci. Tu samou nabídku učinil také sumeček parmě. A tak se za malý okamžik všichni veselili. Mnozí se přidali v tanci, jiní se jenom tak vlnili, ale všem bylo veselo.