Pojišťovna přání
Začalo se rozednívat a já dorazil na palounek.
Na druhém břehu potůčku, už stála POJIŠŤOVNA PŘÁNÍ, kolem které nervózně poletoval Hatmatílek.
Trpavílci se postupně trousili ze svých chaloupek a upřímně se divili všemu, co zde jejich přítel trpavílek vyvádí.
.
,,Hečinky, to jsem s toho vedle sebe. Chválím toto překvapení, ať je pochválené!“ okomentovala své pocity Chválinka.
,,To nejsi sama!“ kývala hlavou Krasomálka.
,,Stvořílkuji postavník, hledánkuji pojistník,“ vysvětloval Hatmatílek.
,,Postavil si svou instituci, aby lépe vymyslel řešení? To je krásné, ale je jen málo lidí, kteří by zasloužili pojistit přání,“ pronesl jsem odevzdaně. Naštěstí mé chmury přerušila Chválinka.
,,Hečinky, jsem na tebe pyšná!“ oznámila obdivuhodně a ostatní trpavílci se k ní přidali.
,,Mně je těch tvorečků líto!“ prozradil Lítostníček.
,,Mně také!“ špitla Tichunka a ostatní trpavílci se náramně divili tomu, že promluvila.
Všichni trpavílci mu ochotně asistovali v přemýšlení, jen Chválinka s Krasomálkou odešly do BARU OSAMĚLÝCH DUŠÍ. Důvod byl ten, že se náhle dosti zaplnil. Proto mě také po chvilce volaly, abych šel zákazníky obsluhovat. Všichni trpavílci, letěli se mnou, páč chtěli, abychom to společně, co nejrychleji vymysleli.
,,Možná by to chtělo, nějakou knihu, kam by ty tvorečkové napsali svá přání, aby byla napsaná, která by je přivedla k radosti! Tedy knihu přání a radostí!“ přemýšlel nahlas Radovánek.
,,Hečinky, to tedy chválím, to musí být pochválené, ano splněná přání vedou k radosti, proto je budou psát sem do naší knihy,“ usmívala se vlídně Chválinka.
Já zatím hostům v baru vysvětlil naší situaci, aby se jeden s mužů zvedl a tiše do naší knihy napsal své přání.
Vzácní trpavílci, protože jste z Moudré planety, jistě pro vás bude snadné, splnit má skromná přání.
Přeju si, aby se na této planetě, přestalo loupit, krást a okrádat, aby skončily hádky a hlavně konečně všechny ty půdky. Aby se všichni lidé měli stejně dobře, aby nikde nikdo netrpěl hlady. Nikdo nemůže za to, čím se narodil a jen hlupáci s tím mají problém. Proto, prosím ještě o jedno přání, stvořte pro ně jinou planetu. Děkuji vřele.
Všichni trpavílci se slétli nad knihou a když jsem jim nahlas přečetl, co pán napsal Hatmatílek pronesl:
,,Hlavinkuji myslínek!“
Muž se posadil ke svému stolku. Chvilku tiše seděl, než si mě zavolal a sebevědomě se mě zeptal:
,,Stejnak s tím nic neudělají, že, je to jen taková hra?“
,,Neměla to být hra,“ odpověděl jsem skromně a moc jsem se za nás lidi styděl.
,,A co si přeješ sám pro sebe tvorečku, aby to bylo tvé přání?“ zeptala se Krasomálka a já její slova pánům tlumočil.
,,Vše jsem napsal do vaší knihy!“ odpověděl tiše tvoreček.
,,Hezoučké že myslíš na druhé, ale jak se chceš zbavit svého trápení, aby bylo zbavený?“ tlumočil jsem tentokráte slova Tvořílka
,,Já teď obejdu ostatní návštěvníky BARU OSAMĚLÝCH DUŠÍ, aby každý z nich napsal do knihy své přání. K tobě se ještě vrátím, hečinky, zatím si rozmysli, jestli přece jen nechceš pojistit přání, které bude jenom pro tebe?“
Človíček naznačil pouze hlavou, že na svém přání nechce nic měnit a tak Chválinka i s Krasomálkou stojící na mém rameni doprovázely mě k ostatním hostům.
Každý s návštěvníků, když si přečetl ono přání, které tam již bylo napsané, vrátil mi tužku a jen tiše zakýval hlavou, že nic psát nebude.
Vrátili jsme se ke stolku muže, který jako jediný své přání napsal.
,,Já vím, proč nikdo nic nenapsal, všichni se styděli, za sebe se styděli, že jejich přání by byla jen vypočítavost. Dokonce jedna s přítomných prohlásila, proč by se měla zabývat problémy, které se jí netýkají.
Nikdo z vás si neuvědomuje, že kde a kdy se každý z nás narodí, na tom nemáme sebemenší podíl, ale nikoho nenapadne, jak by mu bylo, kdyby byl na místě toho, koho odsuzuje. Všichni se schovávají za něco jako je víra, a přitom tam je prý napsáno, že se máme mít všichni rádi. Tady vidíte milý trpavílci, jaký sou lidé této planety.
… Do pro ně svatých knih… píšou, milujme se, ale ve skutečnosti je to pravý opak! Je to hrozné, souhlasím tady s pánem!“ dodal jsem rozčíleně.
Celou tu dobu, co jsem se tu naprosto zbytečně rozčiloval, Hatmatílek s Krasomálkou a Radovánkem si o čemsi vehementně povídali a když jsem svou řeč dokončil, přilétli ke mně, aby se Krasomálka mými ústy zeptala:
,,Jestli jste si své přání nerozmyslel, naše POJIŠŤOVNA PŘÁNÍ zanikne dřív, než vůbec vznikla.
My nejsme jako lidé, nemůžeme mýt instituci, které neplní své závazky.
Tvoreček jen tiše seděl a četl si své přání napsané v knize, pak polohlasně odpověděl:
,,Prosím, abyste mi pojistili přání, které jsem již napsal.“
,,Nu to jsou věci?“ divili se trpavílci.
,,Je mi to moc líto, ale to není dost dobře možné, to sami lidi musí konečně dostát svému titulu, který si tak hrdě dali … homo sapiens…!“ tlumočil jsem slova Hatmatílka.
,,Chápu, přesto vám všem moc děkuji, co jsem dlužný?“ ptal se důstojně tvoreček.
Trpavílky ta slova rozesmála a Chválinka mými ústy odpověděla:
,,U nás se platí, aby bylo zaplaceno úsměvem a vlídným slovem. My i vy budeme mít z toho radost, z radosti je úsměv, pak i dobrá nálada, v noci krásné sny, a tak dále, a tak dále. Děkuji za váš čas a přijměte naší omluvu, že vám s těmi darebáky nepomůžeme! Na naší planetě nikdo takový není, proto můžeme jen doporučit, poslat je na jinou planetu. Na takovou, kde lidský život nemá šanci.“
,,No, správně, když oni si mohou dovolit ošklivosti…!“ zaburácel muž, ale v zápětí klidným hlasem pokračoval:
,,Já děkuji za ten váš čas. Moc mě mrzí, že napravit lidí nejde ani žádným kouzlem!“ mluvil pomalu tvoreček, když odcházel z palounku.
Na obloze už pár chvil zářily hvězdičky, když se trpavílci konečně odebrali do svých postýlek a já do svého domečku.
Papánek…
