Popletenky

Zpěv Lucie Rulcová...text, hudba Leon

 

Elf Květoděj - Houby

Dnešní den nebyl pro Květoděje vůbec veselý.

Procházel svým lesem a slzy v jeho očích naznačovaly, jak moc mu je líto všechno to, co kolem sebe vidí.

Všechny houby, co zde vyrostly, někdo podupal, rozkopat zkrátka úplně zničil.

   Také sedmikrásce bylo z toho neštěstí ouvej.

   ,,Co budeme dělat?“ zeptala se tiše elfa.

   ,,Neřešínkuju nápadník,“ odpověděl přírodní duch.

   ,,Nenapadá tě řešení?“ podivila se sedmikráska a důrazně dodala:

   ,,Ty však musíš něco vymyslet! Tohle se přece nedělá! A navíc, nebude-li viník potrestán, udělá to znovu!“

   ,,Pravduješ mluvilku,“ kýval Květoděj a rozpačitě mávl oběma rukama. Ukazoval na každou poničenou houbu.

   ,,Květoději, musíš se vzpamatovat! Sedni si sem do mechu a zkusíme cosi vymyslet!“ přikázala mu sedmikráska.

Elf poslech. Usadil se a koukal do větví stromů. Pozoroval kývající se šišky a snažil se přemýšlet, jak potrestat onoho ničemníka hub.

    ,,Mám rozlobeník opravdivý! Takhle nápadek nevymyslínkuju!“ otřel si slzu z oka elf.

   ,,Tak pojď, projdeme se na louku, třeba nás cestou něco napadne,“ navrhla sedmikráska.

Květoděj neřekl ani slůvko, jen se tiše zvedl a kráčel pryč z lesa.

Jenom co spatřil svou rozkvetlou louku, poskočil a zvolal:

   ,,Nápadek, mám nápadek!“

   No vidíš, procházka pomohla. Tak honem, než ten ničema ublíží dalším houbám!“

Květoděj se vrátil do lesa a chvilku bezradně pobíhal sem tam, než se zastavil u malého seschlého pařezu. Důkladně si jej prohlídl, než se ťuknul do čela a opět poskočil. Trošičku jej poupravil a znovu začal pobíhat mezi stromy. Přitom stále opakoval:

   ,,Kamínkový placánek, kamínkový placánek, kamínkový placánek!“

 Květinka mu pokaždé odpověděla:

,,Sedmikráska rozumí, hledáme placatý kamínek, sedmikráska rozumí, hledáme placatý kamínek!“

   ,,Kamínkuju nálezník,“ zvolal náhle elf.

Zdvihl ze země kamínek a pospíchal s ním k pařezu, na který jej položil.

   ,,Větvovím zdobítkem utajním!“ rozhodl se Květoděj.

   ,,Správně, větvemi zakryjeme kamenodřevěnou houbu a pak jen počkáme na toho lumpá,“ kývala souhlasně květinka.

Když bylo vše hotovo, Květoděj došel na okraj lesa, opřel se o strom, dal si klobouček do klína a zaujatě se díval na sedmikrásku.

   ,,Houba s pařezu a kamínku, vypadala jako opravdová. Snad se nám povede toho ničemníka vytrestat?“ zašeptala sedmikráska.

Netrvalo dlouho a z lesa se ozvalo: ,,Au,au, au…to to bolí!“

   ,,Spěchánkujeme podívánek!“  řekl Květoděj se škodolibým úsměvem ve tvářích a už utíká k místu své odplaty.

Nikoho tu neviděl, ale kamedodřevěná houba byla rozbitá a tak se s utěšujícím pocitem vrátil ke krmelci. Věřil, že se ničema natolik vytrestal, že už žádnou houbu nikdy nezničí.

A opravdu, od toho dne se již nikdy nestalo, že by někdo rozšlápl nebo rozkopl nějakou houbu.

 

Elf Květoděj