Žák kačer Lůďa                                        Kačer Lůďa

Zpěv Kateřina Mrenová...text, hudba Leon                    Zpěv Anna Klasová...text, hudba Leon

 

 

Pohádka mluvené slovo  Zajíc 

Dnes byl Lůďa ve škole první. Věděl, že pan učitel bude zkoušet znalosti o zajících. Proto se posadil do lavice a zavřel očka. Chtěl navštívit zajíce ještě před vyučováním, aby pak u tabule mohl všechny vědomosti, hned vypovědět.  

Ale co to? Nefunguje to! Kouzlo nefunguje!“ říkal si kačer a zkoušel to znovu a zase. Nic. Stále nic.

   To už do třídy přicházeli žáci a s nimi také pan učitel.

   ,,Dnes půjde k tabuli krocánek a poví nám vše, co ví o zajících,“ oznámil pan Kokrhálek.

   Krocánkovi se viditelně nechtělo. Když konečně dorazil před tabuli, začal koktat:

,,Za, za… jíc, íc, dlouhé uši… á?“ To bylo vše, co řekl. Stál na jedné noze a podivně kýval hlavou.

   Proto pan učitel začal vysvětlovat: ,, Zajíci žijí na polích, loukách, okrajích lesů. Živý se…“  

Lůďa přestal pana učitele vnímat a opět zavřel očka. Přál si být mezi zajíci. Jeho přání se však nesplněno.

   ,,Co se to děje?“ pomyslel si kačer a zvedl ruku.

   ,,Copak se stalo Lůďo?“ zeptal se pan učitel.

   ,,Chci aby jste mě vyzkoušel, prosím pane učiteli,“ odpověděl kačer a zvedal se ze židličky.

   ,,Nu…, to je přístup. Tak prosím…, žáku kačere Lůďo, předstup a předej nám své bohaté vědomosti,“ smál se pan učitel.

   Lůďa byl během okamžiku před tabulí.

Sklonil hlavu a zavřel očka….

   ,,Funguje to!“ pomyslel si, když se ocitl uprostřed louky spolu se zajícem.

   ,,Tak ty jsi přišel také za mnou, Lůďo? Nebudeš zklamán!“ prozradil zajíc.

  ,,Ty mě také znáš? Také u tebe po ránu byla hrdlička?“

,,Byla… a co?“ smál se zajíc a dodal: ,,Tak už nelelkuj, posaď se a poslouchej!

Před pár stoletími jeden z našich zaječích předků byl pasován na rytíře. Chceš vědět jak k tomu došlo?“ zeptal se ušáček s úsměvem.

   ,,Ano…, chci to vědět! Chci vědět vše, co mi chceš říct,“ odpověděl kačer.

   ,,Tak dobře. Řeknu ti to. V jednom království si lidé žili moc dobře. To proto, že sám král s královnou byli šťastní a tak se snažili svou radost rozdávat také svým poddaným. Tím velikým štěstím pro vladaře byly jejich dvě děti. Jozífek a Jálinka.

Jednoho dne se děti rozhodly, že se půjdou podívat na srnečka. Rodičům nic neřekly a samotné se vydaly do lesa. Samo sebou zabloudily. Jálinka se moc bála a proto plakala.  

   Jozífek se jí snažil utišit. Když poznal, že je vše marné, vyběhl na kopec, aby se rozhlédl, zda nespatří nějaké stavení, kde by jim lidé pomohli. ,,Jálinko, támhle, pojď honem…, tam je nějaká chaloupka. Jistě nám tam pomohou?“ volal Jozífek, když se vrátil ke své sestřičce. Vzal jí za ruku a pobízel, aby šla s ním.

Když děti došly k chaloupce, zjistily, že je celá z marcipánu.

   ,,Jú, marcipán. Jú, já mám takový hlad,“ volala Jálinka a rozběhla se k chaloupce. Jozífek hned za ní.

  ,,Počkej, sestřičko, raději zkusíme zaklepat, jestli v chaloupce někdo nebydlí? Pokud ano, slušně se zeptáme jistli nám dovolí uloupnout si trochu toho marcipánu. Vždyť je ho tu spousta,“ zastavil Jálinku Jozífek  

,,Nu, jak myslíš, bratříčku,“ odpověděla nevlídně dívka.

To už Jozífek klepal na polorozbořené dveře.

Po chvilce z chalupy vyšel vetchý stařík a hned začal skřehotat: ,,Tak marcipánu se vám zachtělo? To tak nenechám! Potrestám vás!“

,,Vždyť jsem nic neudělaly!“ volaly děti.

Stařec už neodpověděl. Jen zatáhl za provaz, který vysel vedle dveří.

V ten okamžik na Jalinku s Jozífkem spadla dřevěná klec.

Marně se mu děti snažily vysvětlit, že zabloudily a mají hlad.

   ,,Za to, že jste mi chtěly sníst chalupu, potrestám vás! Pár dnů nedostanete žádné jídlo, aby jste byly tak tencí jako já. Potom vás svrhnu do té úzké studny na dvoře,“ pištěl stařec a mnul si ruce z potěšení, jak nad dětmi vyzrál.

Vše slyšel zajíc, který si jen náhodou hopkal kolem marcipánové chaloupky. Snadno se dokázal protáhnout mezi dřevenými mřížemi a utěšit Jozífka s Jálinkou.

   ,,To jste to vyvedly! Dědek je hluchý, neslyší vás. Ale nebojte se, pomohu vám,“ řekl zajíc a vysvětlil dětem, co mají udělat, až je dědek odvede ke studni.

,,Nezapomeňte! Musíte starce dostat na okraj studny, ostatní už nechejte na mně,“ dodal ušáček a byl ten tam.

Nadešel den, kdy se ježidědkovi zdálo, že už jsou děti dostatečně tenké, na to aby propadly na dno studny. Proto je vyvedl před chalupu a společně zamířili k místu plánované pomsty.

Jozífek spolu s Jálinkou kráčeli velmi pomalu. Zato dědek se velmi těšil a proto před nimi poskakoval. Párkrát se otočil a zakřičel: ,,Pojďte, pospěšte si! Tak honem!“

Když došli na místo, stařec se sehnul nad studnu a začal se bouřlivě smát. V ten moment z trávy vyskočil zajíc a namířil si to rovnou k dědkovi.

   Zloduch se jeho trojčení natolik polekal, že sám spadl na dno hluboké studny.

Jozífek i Jálinka se radovali a zajíc s nimi.

   ,,Ale jak se dostaneme domů?“ zeptala se po chvíli Jálinka.

   ,,Znám cestu. Dovedu vás domů,“ odpověděl vesele zajíc a hopkal pěšinkou rovnou pryč z lesa.

Když došli na zámek, děti vše vypověděly svým rodičům. Pan král za odměnu pasoval zajíce do rytířského stavu.

Zajíce do rytířského stavu?“ smál se kačer.

   ,,Zajíce do rytířského stavu? O čem to mluvíš Lůďo?“ přerušil jeho snění pan učitel Kokrhálek.  

,,No ano…,“ odpověděl vesele kačer a hned všechny přítomné bavil svým novým příběhem. Všem se natolik líbil, že si o statečném zajíci vyprávějí dodnes.

 

 Kačer Lůďa                                           Úvodní stránka

 

 

Vymyslel jsem zvěromluvy a hvězdomluvy..., dále také vílky, trpavílky i skřítkovílky..., aj.