Žák kačer Lůďa                                        Kačer Lůďa

Zpěv Kateřina Mrenová...text, hudba Leon                    Zpěv Anna Klasová...text, hudba Leon

 

 

Pohádka mluvené slovo  Medvěd 

 

Jako každý den, také dnes se ve škole sešla všechna zvířecí drobotina, která pobývá na dvoře pana Kubíčka.

Pan učitel kohout Kokrhálek nejprve všem vysvětlil, jak a proč slepičky snáší vajíčka. Když opět nastala hodina o lesních zvířátkách, stejně jako včera i dnes, si k tabuli zavolal kačera.

   ,,Tak Lůďo, poslouchej dobře a odpověz mi správně! Je docela veliký, prý moc rád mlsá med. Krásný kožich huňatý…?“ pan učitel svou větu nedokončil.

   ,,Prosím, medvěd?“ zahlaholil vesele kačer. Všichni žáci Lůďovu odpověď radostně zopakovali. ,,Ano medvěd.“

   ,,Piš medvěd!“ kývnul souhlasně hlavou pan učitel a dodal: ,,Co víme o medvědech, žáku Lůďo?“

Kačer opět sklonil hlavu a snažil se předstírat, že přemýšlí.

Stejně jako předešlého dne zavřel očka…

…jakým kouzlem se ocitl v lese přímo mezi medvědy.

Mohutný otec, přítulná matka a malý medvídek koukali na Lůďu zářivým pohledem.

Po chvilce otec promluvil: 

,,Ahoj Lůďo! Jistě chceš znát, jak to s námi medvědy doopravdy je? Tak dobře, povím ti to,“ pravil medvěd a usadil se do trávy.

   Jeho rodina se posadila vedle něho.

,,Jak to, že znáš moje jméno?“ zeptal se zamračeně kačer.

,,Medvědy Lůďova otázka rozesmála. Otec po chvíli pyšně odpověděl: ,, Hned ráno k nám přiletěla hrdlička a vše nám vypověděla.“

,,Kačer kroutil hlavičkou a pořád dokola opakoval: ,,Hrdlička, hrdlička, hrdlička…“

Jeho rozjímání přerušil malý medvídek. ,,Tak už si sedni, ať taťka může vyprávět!“¨

Lůďa se oklepal, letmo se pousmál a pomalu se posadil k medvědům.

Otec medvěd se na něj zadíval a začal s vyprávěním.

   ,,V dávných dobách žila medvědice Míďa, která se odmalička protloukala světem úplně sama. Neměla nikoho. Výhoda nás medvědů je, že jíme všechno, proto Míďa spolkla vše, na co přišla. Houby, kořínky, lesní plody, hmyz a velice ráda chodila k lesním včelám na med.

Když dospěla a přestala se bát, toulala se po lesích sem a tam. Ale jenom do té doby, než se přihodilo cosi zvláštního, pro Míďu krásného.

Jednoho dne došla na okraj lesa, kde stála chaloupka. Před ní poskakoval muž, který bušil na dveře a volal: ,, Chlapče, otevři a pusť mě dovnitř. Přece mě nenecháš stát venku?“

   Medvědice však také zaslechla, slova malého chlapce, který mu odpovídal: ,,Můj tatínek mi to zakázal, nemůžu ti otevřít!“

  Muž se nedal odradit. Snažil se malého chlapce přelstít lží. ,,Právě tvůj tatínek mě sem poslal, abych si u vás odpočinul, s tebou si hrál, na tebe dohlížel a večer až přijde domů, tak si všichni tři krásně popovídáme.“

Zloduch tak dlouho naléhal, prosil, až klučina přeci jenom dveře otevřel. Cizinec vstoupil do chaloupky a spustil: ,,Měl by jsi se přesvědčit, zda venku není ještě někdo, kdo potřebuje pomoc!“

   Důvěřivý chlapec poslechl a vyšel před chaloupku. Cizinec tohoto okamžiku využil. Zavřel dveře a hned je zamkl. Ze stavení bylo slyšet jeho skřehotání: ,,Tak a teď je chaloupka moje. Teď tu bydlím já!“

   Chlapec bezradně koukal na zamčené dveře, až se rozplakal.

   Míďa to celé pozorovala zpoza stromu. Vykoukla ze své skrýše a tiše promluvila: ,,Neboj se mě, pomohu ti. Musíš však udělat, co ti řeknu. Teď půjdu k tobě a vše ti vysvětlím.“

Jak medvědice řekla, tak udělala.

   Když klučina pochopil, schovat se do houští, aby se mu nic nestalo.

   Míďa šla ke dveřím a silně na ně zabušila. Hned také promluvila: ,,Haló…, bydlí tu někdo? Jsem už druhý den na cestách a potřebuji si odpočinout. Velmi dobře zaplatím.“

   ,,Kdo jsi?“ ozvalo se z chalupy.

   ,,Jmenuji se baronka z Dubového hrádku.“

   Když muž zaslechl slůvko baronka, nelenil a otevřel dveře.

,,Pomoc!“ zakřičel hned, jak spatřil medvědici.

Ta však vetřelce popadla za límec a vyvedla jej z chaloupky. Udělala s ním pár kroků, dala nohu na pařez, přehnula cizince přes koleno a svou mohutnou tlapou mu naplácala.

Mezi tím klučina vklouzl do chaloupky a zamknul se.

Když Míďa zloducha konečně pustila, ten upaloval lesem, ani sám nevěděl kam.

Medvědice zamávala hošíkovi přes okénko a spokojeně odkráčela.

,,Kam? Kam odkráčela?“ volal Lůďa

,,Nikdo nikam neodešel!“  zazněl kačerovi v uších hlas pana učitele Kokrhálka.

   ,,Přeci medvědice,“  volal opět Lůďa.

Když se rozkoukal, vzpomněl si, že stojí u tabule a má povídat o medvědech.

   ,,No správně, medvěd! Tak nám něco pověz o medvědech!“ kázal přísným hlasem učitel.

Lůďa převyprávěl příběh medvědice Mídi tak hezky, že na dvoře pana Kubíčka teď všichni věří, že se vážně stal.

 

 Kačer Lůďa                                           Úvodní stránka

 

 

Vymyslel jsem zvěromluvy a hvězdomluvy..., dále také vílky, trpavílky i skřítkovílky..., aj.