Kvetoděj se procházel po louce a prohlížel si každou květinku zvlášť. Vždy jí jemně pohladil dlaní a pronesl pochvalná slůvka.
,,Květinkuješ krásnilkou.“
Za nedlouho jeho putování krásnem přerušila veverka, která utíkala z lesa a silně volala:
,,Květoději, Květodějíčku, musíš, nám pomoc!“
Elf i sedmikráska se veverky polekali, přesto, když doběhla až k nim, květinka se ji zeptala:
,,Co jančíš? Co se stalo?“
,,Na druhém palouku stojí osamocený smrk. Když kolem někdo prochází, hází naň šišky,“ vysvětlovala udýchaná veverka.
,,Z každého smrku padají šišky. To není nic neobvyklého,“ utěšovala veverku sedmikráska.
,,Jenomže z tohohle smrku nepadají! On je na nás hází i přes celý palouček! Hází, hází šišky!“ mračila se veverka.
,,Květoději, pomoc?“ ozvalo se opět od lesa.
Tentokráte pištěl jezevec, který mířil rovnou k elfovi.
,,Na druhém palouku….“
Sedmikráska větu dopověděla za jezevce.
,,Stojí osamocený smrk a ten po vás hází šišky.“
,,Správně! Tak vy o tom víte a nic s tím neděláte? Co jsi to za přírodního ducha? A ještě si říkáš, že jsi hodný?“ zlobil se jezevec na Květoděje.
,,Elf to ví jen malou chvilinku. To já mu to před pár okamžiky řekla,“ zastala se Květoděje veverka.
,,Tak pospěš, musíš tomu zabránit!“ rozkázal jezevec.
,,Květoději, Květoději!“ volala na něho liška, která se také hnala od lesa.
,,Vím, šiškuje vás smrkovník!“
,,To je hezké že to víš! A co s tím hodláš dělat?“ ptala se přísným hlasem liška, když doběhla až k němu.
,,Řešínkuju hledánek!“ řekl nervózně elf.
,,Co to blábolí?“ vyděsila se zvířátka, která si právě teď uvědomila, jak to vlastně Květoděj mluví.
,,Vy nevíte, že váš přírodní duch mluví svými slovy?“ mračila se na zvířátka sedmikráska a bez okolků všem vyčinila:
,,V nouzi si bez něho neporadíte, jak je vidno? Hlavě, že víte, kde ho máte hledat, když je vám ouvej. Pokud se nic neděje, ani si na něho nevzpomenete. Aby, jste ho přišli jen tak navštívit, poptat se jak se má, jestli se necítí sám a tak vůbec, to vás nikoho nenapadne! Ale jak se přihodí něco vám, to přiběhnete a ještě jste schopni zlobit se, když hned není po vašem? Nu, co dodat?“
Zvířátka se zastyděla. Jako první se odvážila promluvit liška.
,,Sedmikráska má pravdu. Za sebe můžu slíbit, že vše napravím.“
Také jezevec a veverka projevili svou lítost a omluvu.
,,Tak Květoději, půjdeme se podívat na ten zlobiví smrk, co říkáš?“ zeptala se elfa sedmikráska.
,,Paloukuju šlapánek,“ smál se Květoděj a vykročil do lesa.
Když došli na palouček, šiška tentokráte přistála na hlavě Květoděje. Byla to taková rána, že mu i klobouček spadl na zem.
Květoděj sebral šišku, potom i klobouček a šel k onomu provinilému stromu.
,,Proč zvířátkuješ šikovník?“ zeptal se důrazně.
,,Sranduju dělánek,“ odpověděl smrk.
,,Mluvítkuješ elfovkou?“ zaradoval se Květoděj.
,,Říkánkuješ smrkovkou?“ jásal též strom.
,,Nešiškuj házilku. Zvířátkuješ bolestník!“ domlouval mu elf.
,,Chtěl jsem si jen hrát. Stojím tu tak sám,“ řekl smrk tak, aby mu všichni rozuměli.
Opět se jako první odvážila promluvit liška.
,,Za sebe můžu slíbit, že vše napravím.“
Veverka s jezevcem nezůstali pozadu. Také slíbili, že si budou chodit hrát sem na druhý palouček, aby tu smrk nebyl sám.
Až do večera všichni seděli pod tím stromem a vesele si povídali.
Smrk byl šťastný, že tu, konečně není sám.
Elf Květoděj
Mé motto:
Neplač nad tím, co jsi pokazil, vždyť nikdo nejsme bez chyby.
Avšak, co jsi neudělal, nad tím bys měl truchliti.