Žák kačer Lůďa                                        Kačer Lůďa

Zpěv Kateřina Mrenová...text, hudba Leon                    Zpěv Anna Klasová...text, hudba Leon

 

 

Sluka

 ,,Jujda, prší! A tak hodně prší!“ koulel očima Lůďa, když vykoukl

z pod peřinky. Jujda, rychle! Už je čas jít do školy!“ Vyskočil z postýlky, vzal si vše, co bude potřebovat ve škole a už stojí ve dveřích svého příbytku. Bylo znát, že se mu do deštivého počasí nechce, ale nakonec se přece jen odhodlal proběhnout všemi těmi loužemi přímou cestou do školy.

   ,,Dnes jsi přišel jako poslední, Lůďo!“ vyčinil kačerovi pan učitel a se zdviženým křídlem dodal: ,, Nikam dál nechoď, hned si tě vyzkouším! Povíš nám vše, co víš o slukách.“

   Kačer se styděl, že přišel pozdě na vyučování, proto stál se sklopenou hlavou a mlčel.

   ,,Nu, žáku Lůďo! Můžeš povídat!“  pobízel pan učitel, ale kačer jen tiše stál ani se nepohnul.   

   ,,Tak to bude dnes velice ošklivá známka!“ pronesl pan Kokrhálek a už si chtěl známku zapsat.

   Lůďa se nutil, přemlouval, ale stále se mu nedařilo přivolat ono tajemné kouzlo, které by ho přeneslo do přírody, rovnou do království sluk. Opět a znovu zavíral očka.

   ,,No konečně!“ ulevil si kačer, když jej tajné kouzlo přeneslo k listnatému lesíku.

,,Jujda, ptáčci! Vypadli z hnízda,“ vyděsil se Lůďa, když v mělkém důlku na zemi našel čtyři malá žlutá ptáčata mávat křidélky. ,,Počkejte, holátka, pomohu vám!“ zvolal kačer a opatrně vzal všechna čtyři mláďata do své náruče.

   ,,Co to děláš?“ volala na Lůďu máma sluka, běžící travou přímo na kačera.

,,Vrať mé děti zpět! A to hned!“

   Kačer se tak polekal, až málem malá ptáčátka upustil.

   ,,Opatrně vrať má děťátka zpět,“ zopakovala sluka.

   Lůďa nechápavě kroutil hlavou. Chvilku koukal na sluku, chvilku na mláďata a zase na sluku. Ještě dlouho trvalo než vykročil k důlku, aby je vrátil zpět do důlku vystlaného listím.

   ,,Stůj! Už ani krok! Stůj!“ ozval se bouřlivý hlas přímo nad ním.

   Kačer se opět polekal. Vyděšeně se ohlédl. Přímo nad jeho hlavou poletoval otec malých ptáčat. Jen co stačil zopakovat ještě jedno stůj, na místo, kde ležela ptáčata, spadla velká suchá větev.  

   Máma sluka kroužila nad větví a teskně pištěla.

   Otec malých ptáčat, poletoval nad kačerem Lůďou a něco rychle mumlal. Když svým dlouhým zobákem pohladil kačera, oddychl si a pravil:

   ,,Ty jsi naše děťátka zachránil!“ zvolal hlasitě otec sluka a přistál hned vedle kačera.

   ,,Ještě jsem je nezachránil! Musím je vrátit na strom. Ukaž mi, kde máte hnízdo?“ poskakoval Lůďa.

   ,,Ten důlek v zemi je naše hnízdo. My sluky nebydlíme na stromech. Ptáčata odnikud nespadla,“ vysvětloval máma sluka.

   ,,Svou neznalostí jsi naše děťátka zachránil. Měli jsme veliké štěstí.“ Dodal otec.

   Lůďa byl z toho všeho velmi překvapený. Ještě pár okamžiků trvalo, než se vzpamatoval. Opatrně položil ptáčata do trávy a vykročil na místo neštěstí.

Musel vynaložit velké úsilí, aby odstranil větev z území sluk. Ještě se rozhlédl, zda nehrozí pád jiné větve a s největší opatrností vrátil mláďata do hnízda.  

   ,,Už by mělo být všechno v pořádku,“ řekl důležitě Lůďa.

   ,,Co by mělo být v pořádku?“ ozval se hlas pana učitele Kokrhálka.

   ,,Už žádná větev nespadne!“ odpověděl kačer. Když zjistil , že je opět ve třídě mezi svými kamarády, sám se své větě zasmál a hned se pyšně zeptal: ,,Kdo z vás věděl, že sluky nemají hnízdo na stromě, ale na zemi?“

Žáci ani nedutali. Pan učitel se postavil před Lůďu a požádal ho, aby řekl vše, co se o slukách dozvěděl.

Ještě dlouho do večera si všechna zvířátka na dvoře pana Kubíčka povídala o zvláštnostech krásných ptáčků, které nazýváme sluky.

 

Kačer Lůďa                                           Úvodní stránka