Kamarádi Větrníčka  

Zpěv Karel Charlie Prostiňak, Radek Jína, Leon, Jana Kleinová

Text, hudba Leon

 

 

Žirafa a sluníčko

 

 

Nejsem mráček, nejsem ani hvězdička. Jmenuji se Míňa bludička. Své příběhy chci vám vyprávět, jaký je pestrý ten můj svět. Tak se v klidu posaďte, začínáme právě teď.

 

Na jaře, když sluníčko ještě tolik nehřeje, potkala jsem stádo žiraf, které mířilo k pramenité vodě. Tedy k řece. To aby se mohly napít a v letním horku také ochladit. Ten den, kdy došly na vytoužené břehy řeky narodila se Žirafínka.  Jenom co za pár dní zjistila, že nožky slouží k tomu, aby mohla běhat, stal se z Žirafínky neposeda. První kroky byly jejímu okolí spíše pro smích, ale za nedlouho byla všude. Chvilku tady, za okamžik támhle. Zkrátka byla k nezastavení. Stále okolo někoho běhala, poskakovala, na vše zkoušela vylézt, všechno bedlivě zkoumala. Ani její maminka s tatínkem, si sní nevěděli rady.

 

Jaro odešlo a bylo tu léto. Sluníčko bylo tím důvodem, že Žirafínka celé dny trávila v proudu řeky. Tatínek Žirafínky stál celou tu dobu na břehu a dával na ní pozor, aby se jí nic nestalo.

To však netušil jaké jej čeká překvapení.

   ,,Tatínku prosím tě,“ začala naň volat Žirafínka, ,,Podej mi ten míč, který máš nad hlavou?! Budeme si s ním házet!?“

   ,,To není míč, ale sluníčko a s tím se házet nedá!“ odvětil tatínek.

   ,,Určitě ano, já chci ten míč!“ zavelela Žirafínka.

   ,,Říkám ti, že si s sluníčkem nemůžeš hrát!“ řekl klidně tatínek.

   ,,Tak si ho vezmu sama!“ rozhodla Žirafínka a šla za svým slibem. Vyšla z vody a kráčela za sluníčkem. ,,Támhle je! Už je skoro na zemi. Když budu utíkat, určitě ho chytím a potom…? Potom bude moje. Jenom moje!“ zasmála se Žirafínka a rozběhla se za zapadajícím sluníčkem.

Náhle však zjistila, že je sluníčko pryč. ,,Kam zmizelo?“ ptala se sama sebe. Ještě chvilinku koukala jestli se náhodou nevrátí. Potom se otočila a vrátila se k ostatním.

   ,,Tak co, Žirafínko? Chytila jsi sluníčko?“ posmívaly se ostatní žirafy.

   ,,Zítra, zítra ho určitě chytím! A nikomu ho nepučím!“ řekla důležitě Žirafka a šla spát.

 

Ráno se Žirafínka probudila jako první a hned se vydala na cestu za sluníčkem. Jenom jí bylo divné, že je na jiné straně, než bylo včera večer. Na písečné pláni to vážně vypadalo, jako kdyby sluníčko leželo v písku. Žirafínka si tedy myslela, že si jej snadno odnese. Rozběhla se za ním a volala: ,,Počkej na mě, budeme si hrát. Budu si s tebou házet a tak!?“

Když však Žirafínka doběhla ne pískovou dunu, kde ještě před chvilinkou sedělo sluníčko, zjistila, že je pořád daleko.

   ,,Proč mi stále utíkáš? Počkej přece na mě?!“ volala smutně Žirafínka.

   Ale sluníčko opět neposlechlo. Žirafínka se začala zlobit a křičela: ,,Hned na mě počkej, nebo uvidíš?!“ Sluníčko se však dál kutálelo oblohou jako kdyby se nic nedělo.

   Jú…? Kde to vlastně jsem. Snad jsem nezabloudila. Kde je moje maminka s tatínkem? Co si jenom počnu?“ ptala se sluníčka Žirafínka, ,,Asi jsem se spletla. Měla jsem poslechnout tatínka?! Jak teď najdu cestu zpět k řece?“ rozplakala se.

   ,,K řece se dostaneš jednoduše, pokud ovšem budeš poslouchat?“ ozval se hlas maminky.

   ,,Jé vy jste mě našli? To jsem moc ráda!“ utíkala ke svým rodičům Žirafínka.

   ,, My jsme tě nenašli, jdeme za tebou celou tu dobu. Jenom jsme chtěli trošínku vytrestat tvou umíněnost. Věděli jsme, že zabloudíš.  Tak co? Ještě si myslíš, že bychom ti s maminkou neříkali pravdu?“ ptal se tatínek.

   ,,Už vám věřím. Vážně. Prosím odvedete mě zpátky k řece?“ žadonila malá žirafka.

   ,,To víš že ano! Pojď ty lovkyně sluníčka,“ usmíval se tatínek.

   Když dorazily  k řece, žirafy přivítaly maminku s tatínkem, ale Žirafky si vůbec nevšímaly.

   ,,Tatínku? Maminko? Proč semnou nikdo nemluví?“ ptala se Žirafínka a opět jí bylo do pláče.

   ,,To protože jsi se chovala velmi nepěkně!“ odpověděl tatínek.

   ,,Já už budu hodná?“ volala Žirafínka tak, aby to všichni slyšely.

   ,, My ti věříme…, už se na tebe nezlobíme,“ odpovídaly žirafy.

   ,,Víš, když se budeš chovat umíněně, nikdo s tebou nebude chtít kamarádit. Nezapomeň no to, co se ti dnes stalo. Dobře si to pamatuj!“ domlouvali své dcerce rodiče.

   ,,Vážně, už budu poslouchat,“ slíbila Žirafínka.

 

Větrníček 

Zpěv Petr Špacír Procházka

Text. hudba Leon

 

Úvodní stránka