Vodník Stébílko

Zpěv Karel Charlie Prostiňak... text, hudba Leon

 

 

Netýkavka

Začalo svítat, když vodník Stébílko zaslechl vzlykající pláč.

   ,,Musí to být velmi smutný pláč? Vždyť ty slzičky bubnují o hladinu rybníčka, víc než-li kapky deště!“ říkal si Stébílko a hned vstal z leknínové postýlky.

Oblékl se a šel se podívat, kdo to se svým trápením přišel až sem. Potichu vystrčil hlavu nad hladinu.

   Na břehu seděla malá dívenka. Tvářičky schované do dlaní a tak moc plakala, že jí slzičky protékaly skrze prstíky a padaly rovnou na hladinu.

   Stébílko se na dívenku zamračeně koukal. Po chvilce se celý vynořil, nasadil si na hlavu klobouk a klidným krokem kráčel po hladině až k nešťastnici.

   ,,Vždyť mi ty tvé veliké slzy udělají důlky do rybníčku…,“ řekl vlídně Stébílko.

Jenom co ta slova dořekl, dívenka se rozplakala ještě víc.

   ,,No, no …, to je nářku. Asi ti někdo hodně ublížil?“ promluvil opět vodník.

   Dívenka si otřela oči. Letmo se na Stébílka podívala, ale hned se zase pustila do pláče. Plakala tolik, až se vodník vyděsil: ,,Vždyť stoupá hladina! Rybníček se brzy rozlije po louce! Dost! Už přestaň plakat!“ zaburácel Stébílko. ,,Raději mi prozraď, co se ti stalo tak hrozného, že je z toho taková povodeň?“

   Dívka si opět otřela slzy. Podívala se na vodníka a lítostivě začala vyprávět: ,,Přijel k nám strýček a…?“ znovu se rozplakala.

   Stébílko se posadil vedle ní a zašeptal: ,,Řekni mi všechno. Uleví se ti a možná ti dokážu i pomoci.“

   ,,Přijel k nám na návštěvu strýček. Mému mladšímu bráškovi dal pět cukrátek a mně jenom dvě. Že se to nedělá? Že se dává všem stejně? Proč? Co jsem mu udělala?“ vzlykala dívenka. ,,Jezdí k nám vždy jednou za rok a bráška vždy dostane víc cukrátek než já.“

   ,,No to se vážně nedělá!“ mračil se Stébílko. ,,Všichni mají dostat stejně!“ souhlasil vodník a pohladil dívenku po vlasech. ,,Tak už neplač?“ dodal soucitně.

   ,,Když mě je to líto,“ prozradila dívenka.

,,Mám nápad! Zasadím na dně jezírka vzácné semínko. Vyroste z něho krásná kytička a ta bude jenom tvá,“ pravil vesele vodník.

Vyndal z kapsy kalhot semínko a ukázal jej dívce.

   Dívenka se na vodníka pousmála a souhlasně kývla hlavou. Tiše řekla: ,, Ale vždyť máš jezírko plné leknínů?“

   ,,Tu svou kytičku poznáš. Má menší kvítečky zbarvené do červena,“ vysvětlil vodník.

   ,,Odnesu si květinu domů!“ radovala se dívka.

   Stébílka to potěšilo, ale hned se chytil za bradu a nahlas přemýšlel: ,,No jó…, květina musí být stále ve vodě! Tady v rybníčku! Uděláme to takhle. Když budeš mít nějaké trable přijdeš sem za ní. Uvidíš, že tě vždy potěší. Je to kouzelná květina, vyroste hned, jak jí zasadím. Tak já jdu na to…, smím?“ zeptal se Stébílko.

   Dívenka řekla své ano a tak se vodník ponořil pod hladinu. Už je na dně rybníčka, už zasadil semínko a čeká.

   Jen okamžik a ve vodní trávě se objevil malý kvítek. Stébílko jej opatrně pohladil, aby si pospíšil vzhůru k hladině.

   ,,Ještě kousek…, ještě kousek,“ volal.

   Dívenka ani nedutala. Stála na břehu a bylo na ní znát, že by vodníkovi ráda pomohla.

  

  Zazněl podivný zvuk a v ten moment se na hladině mezi lekníny pyšnil krásný, červený kvíteček.

   Děvčátko výsklo radostí.

  

   ,,Jak se jmenuješ?“ zeptal se Stébílko, když se vynořil z vody.  

   ,,Netýkavka,“ odpovědělo děvče.

   ,,To je trefné jméno. A navíc patří jedné z květin,“ smál se vodník. ,,Tvou květinku tedy nazveme…?“

   ,,Plavín? Nu, když si tak plave po hladině?“ radovala se Netýkavka.

   ,,Proč ne?“ pokrčil rameny vodník.

   ,,To je krásné, moc ti děkuji. Teď půjdu domů, ale hned zítra zase přijdu…, smím?“

   ,,Jistojistě přijď, budeme se těšit,“ mával za odcházející dívkou Stébílko a ještě jednou zopakoval: ,, ,,Všichni mají dostat stejně!“

 

 

 

 

Vymyslel jsem zvěromluvy a hvězdomluvy..., dále také vílky, trpavílky i skřítkovílky..., aj.