Had

 

Nejsem mráček, nejsem ani hvězdička. Jmenuji se Míňa bludička. Své příběhy chci vám vyprávět, jaký je pestrý ten můj svět. Tak se v klidu posaďte, začínáme právě teď.

 

Starý mrzutý had měl svůj příbytek v noře po jezevci. Vyhloubená jáma, mezi kořeny stromu, byla dostatečně prostorná na to, aby se zde had Sisík pohodlně vyspal. Při dešti sem nezatékalo a sluníčko v hlubokém pralese, jen těžko prostrčí své paprsky, přes všechny ty větve a větvičky, lístky a lístečky až sem do mechu.

   Had byl zvyklý na samotu. Již dlouho nespatřil živáčka. To jeho mrzutá povaha zapříčinila, že se všechna zvířátka přestěhovala do jiných končin pralesa.

Sisíkovi to vůbec nevadilo. Naopak pochvaloval si, jak mu to náramně vyhovuje. Žil si tu v tom zatemnělém, zasmušilém světě a říkal, že je šťastný. Říkal to samo sebou sám sobě. Tím že tu byl sám, naučil se mluvit sám se sebou.

Jednoho nevábného dne, kdy se z oblohy mračilo spousty nehezkých mráčků,  had zjistil, že mu došly jeho zásoby jídla. Proto se bude muset postarat, aby měl co jíst.

   ,,Vydám se na cestu a to hned!“ poručil sám sobě a bez dlouhého otálení se vydal na cestu, která jej měla dovést až ke staré zaječici.

Právě zaječice, dávala Sisíkovi zásoby jídla tak, aby mu vydrželi pár dlouhých týdnů.

Avšak než se had k zaječici doplazil začalo pršet. Co pršet, zpustil se neskutečný liják. Kapky byly tak velké, že sám Sisík vážně věřil, že mu ublíží. Rychle se začal shánět po nějakém úkrytu. Ale vše vypadalo beznadějně.

Konečně spatřil naději. Před ním ležel starý ztrouchnivělý kmen, který byl dutý. Proto se sem Sisík  mohl před deštěm schovat. Jeho smolným chvilkám však nemělo být  konec.

Ztrouchnivělé dřevo v dešti ještě více nabobtnalo a uvěznilo hada ve svých útrobách.

   ,,To je můj konec!“ prohlásil odevzdaně Sisík, ,,Tudy nikdo nechodí když svítí sluníčko. Tím spíš když takhle prší. To je můj konec!“

Aby neštěstí bylo ještě více, začaly se nad Sisíkovou hlavou ozývat dunivé rány. Byly stále hlasitější, mohutnější, nepříjemnější.

Had si jenom odevzdaně povzdychl: ,,Kdybych všechny kamarády od sebe neodehnal, možná bych tu teď nebyl sám. Možná by mi někdo z nich pomohl.“

Jenom co to dořekl, zaznělo podivné křupnutí a Sisík spatřil sluníčko prodírající se mezi stromy.

   ,,Ahoj, co to tu vyvádíš? Měl jsi štěstí, že mám hnízdo támhle na tom stromě a že jsem viděl jak se sem schováváš. To jsou teda nápady, to ti povím?! Vlézt do ztrouchnivělého kmene. To vědí i malý ptáčkové, že je to nebezpečné. Ty už jsi docela starý né? No nic! Já se jmenuji datel Tuktuk. To aby jsi mě mohl příště zavolat, až zase vyvedeš něco podivného!“  řekl posměšně datel.  

    ,,Moc mě těší. Jsem vážně moc rád, že jsi mi pomohl. Budu šťastný, když ti to budu moci oplatit. Přileť někdy za mnou do jezevčí nory. Tam teď bydlím, jezevec se odstěhoval. Popovídáme si,“ rozpovídal se Sisík.

    ,,Ale proč né, rád přiletím na návštěvu. Teď už musím letět prohlédnout smrčky v lesní školce. Jestli jsou zdravé?“ dodal s potřebnou vážností datel.

   ,,Tak se měj krásně. Ahoj,“ volal had a plazil se do svého příbytku. Když se po tak namáhavé cestě dostal domů rozhodl se odpočívat. Jenom však zavřel oči vzpomněl si, že vlastně cestoval zbytečně. Že nedošel k zaječici pro zásoby jídla.

Vydal se tedy opět na cestu.

   ,,Tak si představ zaječice, co se mi přihodilo?!“ hlásil Sisík, když konečně dorazil k zaječici.

,,Ahoj Sisíku. Nevím jestli mě zajímá, co se ti přihodilo?!“ řekla zaječice.

   ,,Ale já mám kamaráda,“ chlubil se had.

   Jó tak to je zvláštnost, to si ráda poslechnu. Takový mrzout má kamaráda? Hm…, to je teda vážně hodné obdivu,“ kývala hlavou zaječice.

Had tedy začal vyprávět. Vzal to pěkně od začátku a nic nevynechal. Když vše dopověděl zaječice mu řekla: ,,Tak to s tebou není tak zlé. Jsem moc ráda, že nejsi až takový ošklivoun.

Jestli chceš budu i já tvá kamarádka?“ řekla zaječice.

   ,,To budu moc rád a slibuji, že už nebudu mrzout. Moc děkuji,“ volal had.

Když se doplazil domů, uložil jídlo a  rozhodl se jít spát.. Usínal s krásným úsměvem na tvářích.

 

Větrníček 

Zpěv Petr Špacír Procházka

Text. hudba Leon

 

Úvodní stránka

Mé motto:

Neplač nad tím, co jsi pokazil, vždyť nikdo nejsme bez chyby.

Avšak, co jsi neudělal, nad tím bys měl truchliti.     

(Původní pohádky, obrázky, písničky, příběhy, knihy, fotografie)

Pokud není uvedeno jinak, vše na těchto stránkách vytvořil

krejciladislav@gmail.com