Obřík

Každý z nás človíčků má místo, kam se rád vrací. Já chodím k potůčku, kde je můj palounek.

Stojí tu podivný stromek, a protože nikdo neví co je vlastně zač, říkám mu jednoduše stromálek.

Už kuli jeho malému vzrůstu a oné podivuhodné díře do kmene, věřím, že je toto zákoutí kouzelné, ale to co se zde stalo před pár týdny, bych nazval přímo pohádkou.

 

Sedím si na kmeni pozoruhodného stromálku, když tu náhle spatřím vznášející se tvorečky.

Tělíčka velmi podobná těm našim lidským, ale malé jen jako naše dlaň.

V mžiku jich tu bylo osm a asi proto, že já s údivem pouze pokyvuji hlavou, snesla se ke mně jedna z návštěvnic, která měla vlasy spletené do spousty culíčků, a aniž by pohnula ústy, zaslechl jsem její slova.

,,Ahoj obříku, víme o tobě všechno a chceme ti pomoc, aby ti bylo pomoženo.“

,,Nechápu?“ zmohl jsem se na jednoduchou odpověď a zároveň otázku.

,,Vše ti vysvětlíme, aby to bylo vysvětlený, ovšem, pokud nám věnuješ trochu svého času, aby byl věnovaný?“ zaslechl jsem slova, která přicházela z míst, kde se vznášel maličkánek oděný do zlatova

zabarveného oděvu.

 

S úžasem se rozhlížím okolo sebe a sleduji všechny ty maličké krásnílky.

Netrvalo dlouho a na mé dlani přistál další z oněch mrňousků.  Do modré oděný prťousek se poklonil a bez jediného pohybu úst, jsem uslyšel jeho hlas.

,,Jsme trpavílci  z Moudré planety, vyhledali jsme zrovínka tebe, abys byl vyhledaný, a to z toho důvodu, že chceme pochopit chování zdejších obyvatel, aby to bylo pochopený.“

,,Tak vy chcete poznat chování lidí na Modré planetě a ještě k tomu jej pochopit? Nu, to jsem vážně zvědav, na váš názor, až vám to zde všechno ukážu,“ pronesl jsem s notnou dávkou studu, za chování mnohých z nás.

Po chvilce ticha, kdy jsme si jeden druhého prohlíželi, jsem se skromně zeptal:

,,To nejsou křídla?“ ukazoval jsem prstem na jednoho z nich.

,,Každý z nás má svůj kvítek pěkníčku, to je květina která roste tam na naší planetě. Ta nám u nás i zde umožňuje létat.“

,,Já vím, květina roste, aby byla vyrostlá!“ doplnil jsem trpavílku oblečenou v bílém.

,,Správně, učíš se rychle, takže teď nás nepřerušuj, abychom nebyli přerušovaní, a mi ti všechno vysvětlíme, aby to bylo vysvětlené.“

 

Posadil jsem se na valounek, který se tu ve sluníčku krásně leskl, a upřeně jsem pozoroval prťousky , jak se přede mnou ladně vznáší. Až když vytvořili nepravidelný půlkruh, zaslechl jsem hluboký hlas jednoho z nich.

,,Je mi to líto, že jsme tě takto překvapili, ale u nás se povídá, že vy lidé se k sobě i k vaší planetě nechováte dobře! A to není dobře! Je mi vás líto.“

Po chvilce ticha se ozval tenký hlas trpavílky v červených šatičkách.

,,Slibuji, že to prozkoumáme a bude to prozkoumané!“

,,A jak se jmenuješ?“ přerušil jsem nezdvořile trpavílku.

,,Já jsem Slibunka, páč slibuji a své sliby plním, aby byly splněné.“

,,Mně říkají Lítostníček, protože je mi všeho líto,“ poklonil se mi mrňousek v modrém.

,,Mé jméno je Chválinka, protože se snažím vše a všechny chválit, aby to bylo pochválený, ale pouze dobro chválím!“ zdvihla ukazováček panenka v bílých šatičkách.

,,Radovánek, tak říkají mně. To proto, že se chci stále radovat,“ prolétl přede mnou do zlatova zbarvení trpavílek a když se vracel, dodal:

,,Tamhle ta naše nešťastnice ve žlutých šatičkách se jmenuje Tichunka. Moc toho nenamluví.“

,,A proč má o jeden okvětní lístek míň než vy?“ zeptal jsem se pokorně.

Stříbrný trpavílek mi přistál v dlani a jeho hlas zněl dosti rozzlobeně.

,,Sotva jsme přiletěli na Zemi, nějaký ten jako ty, Tichunku chytil a chtěl ji vytrhat všechny její kvítky, aby je měla vytrhané. My ji zachránili a tak je zachráněná, ale bez jednoho kvítku.“

,,Jo, jo, to se ještě budete divit, co se tady u nás děje?“ povzdychl jsem si hořce.

,,Já pořád něco tvořím, aby to bylo vytvořené, proto mi říkají Tvořílek,“ oznámil temperamentně hnědě oděný panáček, mírně se poklonil a pomalu odlétl k potůčku.

,,Já se jmenuji Krasomálka,“ prozradila velmi vlasatá trpavílka, kterou svými slovy přerušil trpavílek oblečený do stříbrného oblečku, který mi poletoval před obličejem.

,,Říkánkuji pozdravník, koukánkuji podivník, co člověkují dělánci,“

,,Hatmatílek chtěl říct…,“

,,Já vím, co chtěl říct,“ přerušil jsem Krasomálku a po chvilce přemýšlení jsem jeho slova přeložil:

,,Předal mi svůj pozdrav s podivem, nad obyvateli tohoto světa.“

,,Proto jsme zde!“ přistála mi na rameni Krasomálka a pokračovala.

,,Chtěli bychom se prozatím usadit tady na tvém palounku, abychom byli usazeni. Odtud bychom se chtěli pokusit napravit všechny ty nezbedy, aby byli napraveni. Víme vše! Oslovili jsme tebe, abys byl osloven, jelikož víme, že jsi opravdu poctivý, pravdivý a hlavně spravedlivý. Budeme ti říkat obřík, protože jsi proti nám veliký!“

 

Jakmile se všichni trpavílci opět slétli do půlkruhu, zaslechl jsem hlas Slibunky.

,,Slibuji, že za pár okamžiků sem za námi přijdou i naše chaloupky, že?“

,,Přijdou chaloupky?“ podivil jsem se dosti nahlas, ale to už jsem s údivem sledoval neskutečnou podívanou. Před stromálkem si opravdu pochodovaly chaloupky velikosti kokosového ořechu, tvarem připomínající spíše odřezaný kmen stromku se slámovou střechou a kořeny, které si vykračovaly stejně jako pavoučí nožky.

 

,,Kouzelníkujeme  úměník, nečlovíčkujeme splnílek,“ zazněl hlas Hatmatílka.

,,Rozumím, umíte kouzlit, ale neplníte přání lidí,“ přeložil jsem slova trpavílka.

,,Budoucníkem lidičkujeme pomáhánek ,“ zaznělo palounkem.

,,Lidé se nedají změnit, pořád budou podvody, hádky i půdky. Lidé už jsou takový…, ani to neumím pojmenovat, to proto…, že to všechno vážně nechápu. Náš svět by vypadal úplně jinak, kdyby každý svůj elán věnoval dobru!“ prozradil jsem smutně svá tajná přání a smutně jsem dodal:

,,No já už musím domů, čeká na mě můj maličký syn, ale zítra ráno přijdu?“ ukončil jsem svou větu otázkou.

,,Budeme tě čekat, zatím se měj moc krásně!“ odpověděla Krasomálka a snesla se na terásku jedné z chaloupek.

,,Mě je to líto, ale pravda je, že když jsou lidé takový tolik století, těch pár hodin…?“ zaslechl jsem hlas Lítostníčka, ale žádný s trpavílků už tu nebyl.

,,Dobrou noc,“ rozloučil jsem se a odešel domů.

Papánek…

 

Mé motto:

Neplač nad tím, co jsi pokazil, vždyť nikdo nejsme bez chyby.

Avšak, co jsi neudělal, nad tím bys měl truchliti.     

(Původní pohádky, obrázky, písničky, příběhy, knihy, fotografie)

Pokud není uvedeno jinak, vše na těchto stránkách vytvořil

krejciladislav@gmail.com