Dnes přišla do třídy společně s panem učitelem také paní ředitelka Ovečková.
,,Doslechla jsem se, že máme v škole žáka, který zná zajímavé příběhy o lesních zvířátkách,“ usmívala se na Lůďu.
Pan učitel oznámil žákům, aby si otevřeli notýsky a hned si zavolal kačera k tabuli. ,,Poznáš, které lesní zvířátko mám na mysli, když řeknu zrzavá a mazaná?“
Lůďa neváhal s odpovědí: ,,Vím, vím…, myška.“
,,Ne, ne…, liška!“ volali žáci.
,,Piš liška!“ pravil pan učitel. ,, Nu, zrovna dnes se ti Lůďo moc nedaří. Tak nám pověz něco o lišce!“ mračil se pan učitel.
,,Já sama jsem zvědavá na tvoje vyprávění,“ řekla paní Ovečková a pohladila Lůďu zrovna ve chvíli, kdy zavřel očka...
… jakým si kouzlem se oba ocitli v lese.
,,Kde to jsem?“ zvolala paní ředitelka a nevěřícně se rozhlížela okolo sebe.
,,Tiše, tiše, prosím paní ředitelko! Jsme u nory lišáka Lišavého. Jistě brzy přijde a poví nám příběh o některém statečném předkovi,“ utěšoval paní Ovečkovou kačer.
,,Lůďo tady jsem!“ oznámil lišák, když vyšel z nory. ,,Co to vidím, nejsi sám?“
,,Mé jméno jistě znáš od hrdličky, která tu byla hned po ránu.“
,,Máš pravdu. Přesně tak to je,“ smál se lišák.
,,Paní ředitelka si tvůj příběh také ráda poslechne, že mám pravdu?" zeptal se kačer paní Ovečkové.
Paní řiditelka jen koulela očima a tiše přikývla.
,,Tak můžeme začít,“ zajásal lišák a začal vyprávět:
,,Na mýtině mezi třemi lesy stála hájovna. Bydlel zde hodný hajný se svou milou dcerkou Dobruškou. Jednoho podzimního dne tatínek Dobrušce oznámil. ,,Dnes musím odnést zvířátkům krmení na zimu, až na konec prvního lesa. Proto se vrátím velmi pozdě. Budeš poprvé sama doma. Nikomu nesmíš otevřít! I kdyby prosil sebe víc, neotvírej dveře!“
Dobruška slíbila, že nikomu neotevře a tak se hajný vydal na cestu.
Dívka se chvilku dívala z okénka na palouček, kde seděla má prateta liška Lišavá. Zamávala jí a šla si hrát.
K polednímu kdosi zaťukal na dveře a za dveřmi se ozval podivný hlas. ,,Dobruško, Dobruško, otevři dveře. Jen co si oddychnu, půjdu zase dále.“
Dobruška neznámému odpověděla, co jí nakázal tatínek a tak cizinec odešel s nepořízenou.
Když se večer hajný vrátil domů, Dobruška mu vše podrobně vypravovala.
,,Dobře jsi udělala,“ pochválil svou dcerku hajný a uložil jí do postýlky.
Na druhý den ráno otec opět Dobrušce oznámil: ,,Dnes musím odnést zvířátkům krmení na zimu, až na konec druhého lesa. Proto se vrátím velmi pozdě. Budeš opět sama doma. Nikomu nesmíš otevřít! I kdyby prosil sebe víc, neotvírej dveře! Ano?“
Dobruška i dnes slíbila, že nikomu neotevře a tak se hajný vydal na cestu.
Dívenka se zahleděla na palouček, kde také dnes spatřila lišku Lišavou. Prateta seděla u stejného stromečku jako včera. Dívenka jí zamávala a šla si hrát.
Stejně jako předešlého dne, k polednímu kdosi zaťukal a za dveřmi se ozval podivný hlas.
,,Dobruško, Dobruško, otevři dveře. Jen co si oddychnu, půjdu zase dále,“ prosil cizinec a dodal: ,,Jsem opravdu moc unavený.“
Toho dne se prateta o malou Dobrušku začala bát. Vzala klacík a bušila s ním o kmen stromu. Rány připomínaly kroky hajného a toho se cizinec bál, proto rychle utekl.
Nastal večer a s ním se vrátil hajný domů. Když ukládal dcerunku do postýlky, vyprávěla, co se jí dnes přihodilo. Otec Dobrušku pochválil a sám šel také spát.
Ráno své dcerce opět oznámil.
,,Ještě dnes musím odnést zvířátkům krmení na zimu. Jdu až na konec třetího lesa. Proto se vrátím velmi pozdě. Nikomu nesmíš otevřít! I kdyby prosil sebe víc, neotvírej dveře! Ano?“
Dobruška i dnes slíbila, že nikomu neotevře a tak se hajný vydal na cestu. Dívenka se zahleděla na palouček, zda uvidí lišku Lišavou. Prateta seděla na svém místě. Jakmile jí dívenka zamávala, ozvalo se ťukání a onen podivný hlas.
,,Dobruško, Dobruško, otevři dveře. Jen co si oddychnu, půjdu zas dále,“ prosil cizinec a dodal: ,,Dnes už neudělám ani krůček.“
Prateta věděla, že je zle. ,,Dnes cizince nezaženou rány připomínající kroky.
,,Musím pro hajného!“ rozhodla se liška a utíkala jak nejrychleji uměla.
Bylo ještě ráno. Proto hajný nebyl moc daleko.
,,Jů…, liška…!“ zvolal hajný, když mu prateta zkřížila cestu. ,,Jůjda, liška…!“ zopakoval. Sundal z ramene flintu a chtěl vystřelit.
,,Počkej hajný! Než vystřelíš vyslechni mě! Tvé Dobrušce hrozí veliké nebezpečí. Musíš se rychle vrátit do hájovny.
Hajný se zamračil, přehodil si flintu přes rameno a zvolal: ,,Tak honem!“ a rozběhl se k hájovně. Dorazil přesně ve chvíli, kdy Dobruška cizinci otevřela dveře.
,,Stůj cizinče, nebo střelím,“ zaburácel hajný.
Zloduch se zastavil pomalu se otočil na hajného. ,,Když mě pustíš, už mě tu nikdy neuvidíte…, slibuji,“ třásl se pobuda.
,,Když tě pifnu, tak tě tu také už nikdy neuvidíme!“ zavrčel hajný.
,,Slitování, prosím…?“ škemral vetřelec.
,,Slitování? A ty jsi měl slitování…, s nevinným dítětem?“ zlobil se hajný. ,,Upaluj odsud a ať tě víckrát nevidím. To už slitování mít nebudu.
Cizinec náhle nebyl vůbec unavený, utíkat až se a ním prášilo. I Dobruška se divila. Hajný se otočil na pratetu a vlídně jí pozval do hájovny. Ten den už nikam nešel, povídali si s liškou dlouho do večera.
,,Za co poděkovat, paní ředitelko?“ tázal se pan učitel Kokrhálek. Ale ani on, ani nikdo z žáků už nebyl překvapen. Věděli, že teď je ten správný čas na nový příběh.
,,Dáte mi jistě za pravdu, že dnes by měla vyprávět paní ředitelka,“ řekl skromně Lůďa a posadil se do lavice. Paní Ovečková převyprávěla příběh přesně tak, jak jej povídal lišák.
Kačer Lůďa Úvodní stránka
Mé motto:
Neplač nad tím, co jsi pokazil, vždyť nikdo nejsme bez chyby.
Avšak, co jsi neudělal, nad tím bys měl truchliti.