Vodník Stébílko

Zpěv Karel Charlie Prostiňak... text, hudba Leon

 

 

Jak vodník své jméno získal

Možná ani netušíte, že v jezírku u třetí vrby žije dlouhá léta vodník. Je to velmi veselý a hodný vodník. Sám říkává, že jeho vodní svět je jako malé království, ve kterém má spoustu báječných přátel. Úhoře, ryby, raky, žáby, pulce a spoustu dalších vodních živočichů.

 

 

Jednoho slunného dne seděl zelený mužík na břehu jezírka a tajemně se rozhlížel okolo sebe.

   ,,No jó, už vím, co je tu tak podivné. Je tu voda, to je správně. Jsou tu břehy. To je také správně. Ale na těch březích není nic než tráva a to je ono. Mé břehy jsou prázdné. Musím je něčím ozdobit!“ rozhodl se vodník. ,,Půjdu na louku k první vrbě a nasbírám nějaká semínka.

Ty pak zasadím všude okolo jezírka! Juj, jak se to rýmuje,“ zaradoval se zelený mužík a už kráčí cestou, rovnou k první vrbě.

Když dorazil na louku, jako první si všiml slunečnic. Na nic nečekal, přiskočil k jedné z nich a bez váhání jí utrhl květ. ,,Tady je spousta semínek, to bude stačit kolem celého jezírka,“ řekl si vodník a vydal se zpět k jezírku. Cestou vylupoval semínka, které si dával do kapes u kalhot. ,,Zasadím je a budu zalévat. Až vyrostou, budou mé břehy plné krásy,“ říkal si pro sebe vodník.

   ,,Tak jsem zpět!“ oznámil hlasitě zelený mužík, tak aby jej slyšeli všichni obyvatelé jezírka. A už do hlíny hloubí klacíkem důlky. Zvědavé hlavičky na hladině jezírka mlčky pozorují, co se to tu vlastně děje.

   ,,Pomůžete mi semínka zalévat, prosím,“ žadonil vodník, když hlínou zahrnul poslední semínko.

Všichni přihlížející se tvářili podivně, ale po chvilce  každý z nich nabral vodu do pusy a stříkal ji na břeh. Tu, potom tam a zase tady.

   Také sluníčko se činilo. Opíralo své horké paprsky do mokré hlíny tak silně, že se zanedlouho  objevily první kvítečky. První vedle druhého, pátý vedle šestého, desátý vedle jedenáctého. A hned další a další.

   Vodník náhle zvážněl. Přisedl si k jednomu z kvítků, pohladil jej a zašeptal: ,, Ozdobíš svou krásou břehy mého jezírka. To je co?“ Jenom co to dopověděl, rostlinky se začaly neuvěřitelnou rychlostí pnout do výšky. Když byly velké tak jako vodník, začaly se zbarvovat do zlatova. Zelený mužík spráskl ruce, vykulil oči a s otevřenou pusou sledoval, jak se rostlinky postupně začaly lámat. Nejprve všem odpadl jakýsi podivný kvítek. Za pár okamžiků se začaly lámat také stonky, až na březích  jezírka, zbyla jenom stébélka.

Stejně jako vodník, ani přihlížející přátele se nezmohli na jediné slůvko.

Když se zelený mužík vzpamatoval, smutně se procházel strništěm a nechápavě kroutil hlavou.

   ,,Stébílko, od dnešního dne má vodník své jméno. Vodník Stébílko!“ volali přátelé jeden přes druhého.

   ,,Nu, s čím kdo zachází, s tím také schází,“ ozval se mezi všemi silný hlas sumečka.

   ,,Máte pravdu, přátelé. A hlavně ty, sumečku,“ přikyvoval vodník. ,,Raději si ponechám toto jméno. Mohl jsem dopadnout i hůře. Já osobně bych zde použil jiné přísloví. To protože jsem pro svou pýchu zničil krásnou květinu. A to nemohlo zůstat nepotrestáno. Tedy má pýcha předcházela pádu,“ kýval vodník hlavou skrytou do dlaní.

    ,,Co teď budeš dělat, vodníku Stébílko?“ zeptal se úhoř.

   ,,Půjdu a nasbírám semínka, která již z kvítků vypadla, tak, abych už žádné květině neublížil!“ odpověděl rázně vodník a chtěl vykročit cestou na louku.

   ,,Podívej se, Stébílko, strniště rozkvétá,“ volali na vodníka přátelé. A opravdu břehy okolo jezírka jsou plné krásných kvítků, podobajících se slunečnicím.

Stébílko vkročil do jezírka a společně s ostatními zmizel pod hladinou. Po chvilce z vody ještě na okamžik vynořil svou hlavu a se zvláštním pohledem se rozhlédl po březích jezírka.

Za pár krátkých okamžiků se s blaženým úsměvem vydal rovnou do postýlky.