Žák kačer Lůďa                                        Kačer Lůďa

Zpěv Kateřina Mrenová...text, hudba Leon                    Zpěv Anna Klasová...text, hudba Leon

 

 

Daněk

,,Tak honem do třídy!“ volal pan učitel Kokrhálek na beránka, který se dnes opozdil. Když společně vstoupili do třídy, pan učitel zůstal stát ve dveřích a rozhlížel se, zda jsou přítomní všichni žáci. 

Spokojený výraz na jeho tvářích naznačoval, že lavice jsou zaplněné do posledního místečka.

Lůďa se postavil a aniž by mu pan učitel cokoli řekl, kráčel k tabuli.

Pan Kokrhálek se tomu hlasitě zasmál.

   ,,Dnes bychom se měli dozvědět něco o daňkovi,“ řekl po chvilce s vážnou tváří.

   ,,Už se těším na dnešní příhodu,“ prozradil kačer a zavřel svá očka.

Tajné kouzlo jej přeneslo ke třem smrkům a jedné borovici zrovna ve chvíli, kdy otec daněk chlácholil svého synka.

   ,,Tak už neplač, nasbírám ti jiné šišky.“

   ,,Vždyť už tu nikde žádné nejsou!“ odvětil plačící daněček.

   ,,Co se stalo?“ zeptal se skromně Lůďa.

Otec daněk se k němu pomalu otočil, prohlédl si jej od hlavy k patám a smutně řekl: ,,Každý den svému synkovi nasbírám šišky, aby si měl s čím hrát. Když pak přijde noc, dějí se tu prapodivné věci. Šišky poletují vzduchem, narážejí do stromů, aby nakonec dočista odlétly kamsi do neznáma.“

   ,,To je tedy záhada?“ kýval hlavou Lůďa. ,,Už to mám!“ zvolal náhle. ,,Nasbíráme borůvky, těmi šišky potřeme a další den ráno poznáme viníka. Bude celý od borůvek. Fialový.“

   ,,Vůbec to nechápu,“ mračil se daněk. ,,Ale zkusit to můžeme. Já nasbírám šišky a vy dva natrhejte borůvky!“ dodal otec daněk a zmizel v lese.

Když se vrátil, synek s Lůďou už na něho čekali s lopuchovým listem plným borůvek.

Daněk nasypal šišky do stejného listu. Potom jej s kačerem srolovali a kutáleli jej sem tam. Když list po chvilce rozbalili, borůvky byly úplně rozmačkané a všechny šišky krásně fialové.

   ,,Teď jen zbývá počkat  a doufat, že i dnes zlobidlo dorazí?“ pronesl důležitě Lůďa.

Přišla noc. Daněk se svým synem spali na mechovém paloučku, jen kačer čekal, zda něco či někoho uvidí. Ve svitu měsíce však  spatřil jenom létající fialové šišky, které narážely do stromů, až dočista zmizely kamsi do neznáma.

Když se ráno všichni tři sešli u tří smrků a jedné borovice, tiše hleděli na fialový větrný vír, který kroužil nad stromy.

   ,,Kdo jsi!?“ zeptal se nebojácně Lůďa. Nikdo mu však neodpověděl.

   ,,Slyšíš mě? Kdo jsi? No ty tam nad těmi stromy?“ zeptal se opět kačer.

   ,,Co to, vy mě vidíte? Jak je to možné?“ ozval se podivný hlas z výšin.

   ,,Vidíme tě! Kdo jsi!? Proč každou noc mému synkovi  bereš jeho šišky?“ zeptal se také otec daněk.

   Vír se začal zmenšovat. Když byl tak veliký jako daněk, smutně pravil: ,,Jsem vítr. Bydlel jsem tady v korunách borovice do té doby, než se zde usadili tito dva. Jejich přítomnost je pro mne neúnosná a proto jsem je chtěl vystrašit natolik, aby odtud odešli.“

   ,,Vždyť přespáváš v korunách a daňci na zemi. Nechápu, proč ti tu vadí!?“ řekl kaček a dal si křídla v bok.

   ,,Kdyby jsi nám vše vysvětlil hned tenkrát, když jsme sem přišli, našli bychom si jiné místo,“ pravil daněk.

   ,,Dnes už nechci, aby jste odešli. Kačer má pravdu. Já můžu v klidu spát v korunách a vy dva dole v mechu. Budeme kamarádi?“ zeptal se tiše vítr.

   ,,To jsou ta správná slova,“ smál se Lůďa.

   ,,Nikdo nic neříkal, žáku Lůďo,, oznámil hlas pana učitele.

Kačera ta věta rozesmála ještě více. Když pak vypověděl, co zažil s daňkem a jeho synkem, smáli se všichni žáci i s panem učitelem.

 

 

Kačer Lůďa                                           Úvodní stránka