Kamarádi Větrníčka  

Zpěv Karel Charlie Prostiňak, Radek Jína, Leon, Jana Kleinová

Text, hudba Leon

 

Koloušek

 

Nejsem mráček, nejsem ani hvězdička. Jmenuji se Míňa bludička. Své příběhy chci vám vyprávět, jaký je pestrý ten můj svět. Tak se v klidu posaďte, začínáme právě teď.

 

Uprostřed rozlehlých luk stál mohutný strom. Ač by se mohlo zdát, že tu byl sám, opak byl pravdou. Měl svého věrného přítele kolouška, který se sem chodil schovávat před deštěm. V letních měsících zde vyhledával stín, před hořícím sluníčkem. Na podzim a v zimě střapaté větve chránily kolouška před vichřicemi, vánicemi, ale také samotným mrazem.

Koloušek se na oplátku o strom dobře staral. Odhrabával listí, čistil kořeny od naplaveného bláta, které přinášely časté, prudké deště.

Zkrátka a dobře ten mohutný strom byl pro kolouška domovem. Často spolu prožívali krásné večery, když se koloušek stočil do klubíčka mezi dvěma kořeny a poslouchal jak lístečky ševelí svou vzácnou zvláštní melodii. To vánek si s nimi pohrával a zapadajícímu sluníčku na cestu do hajan vyhrával a mával.

 

Jednoho slunného dne si koloušek vyšel na výlet. Vesele kráčel voňavou přírodou, rozhlížel se všude kolem a kochal se tou nádherou. Svými oušky mával ptáčkům a občas také poskočil do rytmu skřivánčí písničky. Když se sluníčko pomalu blížilo ke kopci, za který chodilo spát vydal se koloušek na cestu domů. Maličko unaven, přesto stále s dobrou náladou, kráčel koloušek pěšinkou.

   ,,To ale není ta cesta, kterou jsem přišel?!“ povídá si překvapený koloušek, ,,Že já jsem se ztratil, že já jsem zabloudil?! Musím si dobře rozmyslet  kudy vede ta správná cesta k mému stromu. No ano…? To by mohla být ona?!“ jásal opět koloušek a rozběhl se pěšinou.

Už byl tak uťapkaný, že ani nevnímal, co se okolo něho děje. Není divu, by to jeho první výlet.

Jak si tak kráčel došel až  k rozlehlým loukám. Zastavil se. Jeho očička se zalily slzy. Nemohl popadnout dech. Stál tam a hleděl do té dálky, kde byly k vidění jen a jen různé květiny a tráva.

   ,,Kdo…, proč…, jaký měli důvod? Proč pokáceli můj strom?“ ptal se koloušek skřivánka, který seděl na jeho hlavičce.

   ,,Nevím koloušku?“ odpověděl skřivánek.

   ,,Nikomu přece nepřekážel, nikomu nevadil?“ Koloušek se na tolik rozplakal, že nebyl k utišení. Vzlykal, zalykal se. Skřivánek už myslel, že to špatně dopadne i s kolouškem.

   Proto odletěl, aby přivedl někoho na pomoc. Někoho, kdo kolouškovi pomůže překonat ty těžké, bolestivé chvíle. Vzpomněl si na starého hodného jelena, který bydlel v dřevěném srubu. Snad on by kolouškovi pomohl a na nějaký čas jej nechal u sebe přespávat. Když se spolu s jelenem vrátil za kolouškem, chtělo se jim oběma také plakat. To protože na kolouška nebyl vůbec hezký pohled. Stočený do klubíčka v louži slz, stále hlasitě plakal. Neutuchajíc vzlykal, až se zalykal.

   ,,Pojď koloušku u mě přečkáš ty zlé časy,“ řekl tiše jelen.

   Koloušek jen trošku pozvedl hlavičku. Chtěl se na jelena podívat, ale přes potoky slz to nebylo možné.

   Jelen si dal kolouška na hřbet a opatrně s ním kráčel ke srubu. To už se seběhla všechna zvířátka z okolí. Také ptáčkové, motýlci, včelky. Nikdo z nich ani nešpitnul.

Když jelen s kolouškem přicházel k borovému lesíku, ozval se z větví stromů slavíček.

   ,,Co se stalo, proč jste všichni tak smutní? A co je s kolouškem? Není to doufám vážně?“

   ,,Ano…, moc vážné,“ zadrmolil jelen.

   ,, Koloušek přebýval na rozlehlých loukách pod tím mohutným stromem, ale ten mu pokáceli a nikdo neví proč?!“ vysvětlil slavíčkovi skřivánek.

   ,,Pokáceli? Kdo, co pokácel?“ ptal se překvapeně slavíček.

   ,,Vždyť ti to povídám. Ten mohutný strom pokáceli,“ mračil se skřivánek na nechápajícího slavíčka.

   ,,Prosím jelene…, můžete jít za mnou? Něco vám ukážu!“ zvolal vesele slavíček.

    Jelen spolu s ostatními zvířátky následuje slavíčka. Za nedlouho se jim naskytl vzácný, uklidňující pohled.

   ,,Koukni koloušku, vždyť tvůj strom stojí!? Ty louky jsou skoro stejné a lehce se popletou, že?“ volala zvířátka.

   Koloušek  byl rázem na nohou a utíkal ke svému stromu. ,,Tak ty stojíš? Tak tobě se nic nestalo?“ radoval se koloušek a s ním i všechna zvířátka. Také strom vesele mával větvemi a lístečky tak nádherně ševelily. Skřivánek spolu se slavíčkem přidali svou písničkou a tak ten večer bylo na rozlehlých loukách vážně veselo.

 

Větrníček 

Zpěv Petr Špacír Procházka

Text. hudba Leon

 

Úvodní stránka