Kamarádi Větrníčka  

Zpěv Karel Charlie Prostiňak, Radek Jína, Leon, Jana Kleinová

Text, hudba Leon

 

 

Slůně a květina

 

Nejsem mráček, nejsem ani hvězdička. Jmenuji se Míňa bludička. Své příběhy chci vám vyprávět, jaký je pestrý ten můj svět. Tak se v klidu posaďte, začínáme právě teď.

   Malé slůně bylo bystré, veselé, hravé. Avšak mělo také jednu nehezkou vlastnost. Vždy muselo být, tak jak slůně řeklo. Když jej někdo neposlechl, napnulo svůj chobot k obloze a nepříjemně, hlasitě troubilo. Nedávno se však stalo něco, co naše slůně zcela změnilo.

   Byl horký, slunný den. Slůně spolu s malým hrošíkem stálo na břehu řeky. Každou chvilku nasálo vodu do chobotu a pokropilo své záda. Hrošík se tomu zpočátku smál, ale když po chvíli poprosil slůně, aby jej také ovlažilo vodou, dostalo se mu nemilé odpovědi.

   Slůně se mu vysmálo se slovy: ,,Smoč se sám!“

   Hrošík jen nevěřícně zakroutil hlavou a odkráčel do řeky. Když se otočil, spatřil, jak nad slůnětem  přelétá malý ptáček zpíváček. Slůně rychle nasálo vodu do chobotu a velkým proudem ptáčka postříkalo. Ptáček s mokrým peřím, neumí létat a proto spadl do řeky.

   Slůně se tomu náramně smálo a vůbec si nevšimlo, že se ptáček topí. Ještě štěstí, že byl hrošík na blízku. Rychle zpíváčka vylovil z vody, posadil si ho na záda a pospíchal s ním ke břehu. Tam ptáčka usadil na sluníčko, aby jej usušilo. Slůněti  oznámil, že si sním už nikdy nebude hrát.

   Slůně jen povýšeně kývlo hlavou a kráčelo pryč od řeky. Ušlo velký kus cesty po písečné poušti, když náhle zůstalo stát a překvapeně mumlalo: ,, Jé kytička? Na poušti? Jak jsi se sem dostala?“

Vůbec však nepostřehlo, jak je květina málem už zvadlá. Vesele kolem ní poskakovalo a drmolilo: ,,Jé ty jsi krásná. Proč se díváš pořád dolů? Koukni se na mě…, přece!?“

   Kytička jen stěží nadzvedla svůj kvítek a tiše šeptala: ,,Vodu, vodu!“

   Slůně se zarazilo a s otevřenou pusou pozorovalo kytičku. Ta znovu promluvila: ,, Vodu!“

Slůně však jen vesele odseklo: ,,Ta je daleko!“ Po chvilce, když už kytička ležela celá v písku, ještě jednou zazněl její tenoučký hlásek.  ,,Vodu, vodu!?“

Teď už slůně na nic nečekalo a rozběhlo se zpátky k řece. Když konečně dorazilo k místu, kde si hrálo s hrošíkem, nasálo vodu do chobotu a hned se vydalo za květinou.

Jenomže cesta byla dlouhá a slůně dostalo žízeň.

   ,,Tolik jsem toho v tom horku naběhalo, musím se napít! No jó, ale když se napiji, co potom donesu květině?“ ptalo se slůně samo sebe.

   Po chvíli přemýšlení se znovu dalo na cestu, bez toho, aniž by se napilo. Za pár chvil už slůně sotva šlo.

   ,,Vypiji vodu sám… a bude!“ rozhodlo slůně. Vzápětí si to opět rozmyslelo.

   Z posledních sil se došouralo až ke květině. Na kvítek nebyl hezký pohled.

Slůně natáhlo svůj chobot a začalo ji zlehounka kropit vodou.

   ,,Hurá vzkřísil jsem jí!“ řeklo unavené slůně.

   Květina se vzpamatovala, zato samotné slůně únavu a horko nevydrželo.  Padlo do písku

jako těžký kámen.

Znenadání však zaslechlo z dálky volající matčin hlas. Pootevřelo jedno oko, potom druhé.

   ,,Jé, je…, mně se to všechno jenom zdálo!?“ radostně volalo.

  Od toho dne se slůně chová tak jak se sluší a patří. 

 

 

Větrníček 

Zpěv Petr Špacír Procházka

Text. hudba Leon

 

Úvodní stránka