Polštářek

,,Jmenuji se Berynka. To protože jsem bystrá, děti mi říkají lištička.

Tak tedy, lištička Berynka. Plním tajná přání, dětská přání."

 

V jednom malebném městečku, žila veselá holčička Hanička.

Ráda si hrála se svou maminkou, která se o ni moc hezky starala.

Bydlely spolu v domě vznešené paní, kde maminka pracovala jako hospodyně.

   Vždy o víkendu brávala vznešená paní Haničku na projížďku kočárem.

Haničce se to moc líbilo, celý týden se nemohla dočkat, až zase kočí práskne bičem, nad hlavami koní a kočár se rozjede.

 

Výjimkou nebyla ani sobota, kdy měla maminka narozeniny.

   ,,Byla bych moc ráda, kdybyste dnes jela s námi,“ řekla vznešená paní mamince.

   ,,Děkuji vznešená paní, trošku se upravím a můžeme jet,“ odpověděla šťastná maminka.

  

Koně i s kočárem klapou po prašné cestě, výletníci se kochají krajinou, když kočí znenadání zakřičel:

,,Prrrrrr!“

 Všiml si malé holčičky, která stála uprostřed cesty. Jen málo chybělo, aby se stalo neštěstí.

   ,,Všechny tři dámy sedící v kočáře se náramně polekaly. Nejvíce asi vznešená paní, která vykřikla:

   ,,Jůů, oój,“ mávala rukama a volala: 

,,Co se děje, kočí?“

   Než jí muž stačil odpovědět, sama vystoupila z kočáru a šla se podívat, co se vlastně stalo. Když spatřila malou holčičku, opět se zděsila:

   ,,Štěstí, že se ti nic nestalo, nebo snad ano? Jsi v pořádku?“ vyptávala se vznešená paní.

   Dívenka jen nesměle kývla hlavičkou, až teprve po chvíli promluvila:

   ,,Odpusťte vznešená paní, já nerada, zabloudila jsem.“

   ,,To nic, hlavně že jsi v pořádku,“ smála se vznešená paní, odevřela dvířka kočáru a zeptala se maminky.

,,Nevadilo by vám, kdyby se projížďky, zúčastnila také tato dívenka?“ podívala se na děvčátko a jedním dechem se jí tázala:

,,Jak se jmenuješ?“

   ,,Berynka,“ odpovědělo s úsměvem děvčátko, víc už říci nestačilo.

 Vznešená paní opět mluvila k mamince.

   ,,Nevadilo by vám, kdyby s námi jela také Berynka?“

   ,,Ale vůbec ne, budu ráda, alespoň si Hanička bude mít s kým povídat,“ odpověděla nadšeně maminka a natáhla ruce na znamení, aby Berynka nastoupila do kočáru.

   ,,Kočí jedeme!“ zvolala vznešená paní.

Kočár se opět rozjel.

   ,,Berynko, kde ses tu vzala, takhle uprostřed lesíka a sama?“ zeptala se Hanička.

   ,,Přišla jsem, protože ty sis to přála, Haničko. Slyšela jsem, jak se už týden sama sebe ptáš, jakýže máš dát mamince dárek k narozeninám. A tak jsem tady, abych vyplnila tvé přání.

   Maminka byla tak příjemně překvapená, že se jen usmívala a krčila rameny.

   ,,To já bych věděla, co si přát,“ řekla vznešená paní a zvláštně se zasmála.

   ,,To přání musí vyslovit tady maminka, jsou to její narozeniny,“ usmívala se Berynka.

   ,,Snad nějakou hračku, tady pro mou dcerku?“ ptala se sama sebe maminka.

  

   Vlídnou náladu přerušil kočí svými slovy:

   ,,Tak jsme doma…, vznešená paní.“

   ,,Berynko, ráda tě pohostím ve svém domě, možná tam přijdeme na to, jaký dárek bude ten pravý, ten nejvhodnější,“ kývala důležitě hlavou vznešená paní.

   ,,Když došly do domu maminka tiše pronesla:

   ,,Někdo tu schází, nikdo nás nevítá?“

   ,, Ano, ano, to je pravda,“ přidala se vznešená paní.

,,Chybí tu někdo malý, chundelatý, že mám pravdu?“ smála se paní domu.

   ,,Chcete tím vznešená paní naznačit, že by vám nevadilo, kdybychom tu s Haničkou měly pejska?“ ptala se překvapeně maminka.

   ,,Ale vůbec ne, naopak,“ jásala vznešená paní.

Obě ženy se otočily a koukaly na Haničku.

   ,,Maminko, podívej ten je krásný, že ano?“ volala Hanička, která v náručí držela malé štěňátko, které ji sladce olizovalo ručičky.

   ,,Na důkaz, že to myslím vážně dovolte mi, aby já našla pejskovi jméno?“ prosila vznešená paní.

   ,,Jestli to nevadí tady Berynce, my s Haničkou souhlasíme,“ radovala se maminka.

   ,,Proč ne, dárek je pro maminku, ale kdo mu dá jméno, na tom nezáleží. Za sebe prosím, vymyslete nějaké opravdu zvláštní, krásné jméno,“ dodala Berynka.

   Vznešená paní si štěňátko hladila a přitom nahlas přemýšlela:

,,Je takový…, hebký…, jako? Můžeme mu říkat Polštářek?“ zeptala se nadšeně, ale zcela vážně vznešená paní.

   ,,Ano Polštářek,“ volaly maminka s Haničkou.

   ,,Moc ti děkujeme Berynko,“ řekla sladce maminka.

   ,,Kdepak je, kam zmizela ptaly se všechny tři ženy.

Odpovědi se nedočkaly, Berynka byla pryč.

Od té doby v domě vznešené paní žije pejsek, který se jmenuje Polštářek.