Lodička

 

,,Jmenuji se Berynka. To protože jsem zrzavá a bystrá, děti mi říkají lištička.

Tak tedy, lištička Berynka. Plním tajná přání, dětská přání."

 
 

Kdo zná cestu ze Srandovnína do Úsměvovic ví, že musí projít Legračnínem.

V této vísce se všichni stále jenom smáli, až přišel den, kdy se vše mělo změnit.

Ale pojďme začít pěkně od začátku.

Bylo léto, krásně svítilo sluníčko, a proto se děti koupaly v řece.

Jen Lojzička seděla na břehu a koukala, jak kamarádi dovádí.

   ,,Co že se také nekoupeš?“ zeptal se urostlý pán, který se z ničeho nic objevil vedle Lojzičky.

   ,,Jů, to jsem se polekala,“ přiznala Lojzička.

,,Kudy jste přišel, pane? Vůbec jsem si vás nevšimla.“

   ,,Já jsem plavčík a dávám pozor, aby se ve vodě nikomu nic nestalo. Ty jsi mi však neodpověděla, proč se nekoupeš s dětmi?“

   ,,Ráda bych, ale neumím plavat,“ odpověděla lítostivě dívka.

   ,,Tady máš lodičku, kterou jsem sám vyřezal. Dám ti jí, ať si náš s čím hrát, ale jenom tady na mělčině!“ radil plavčík, usmál se a šel se podívat blíž k řece, zda je vše v pořádku.

  

   ,,Poupěnko, pojď se honem podívat, něco ti ukážu!“ volala Lojzička na svou kamarádku.  

 Poupěnka, dcerka zámožného pána, hned přiběhla.

   ,,Koukni, co jsem dostala, pan plavčík mi dal tuhle lodičku,“ ukazoval Lojzička.

,,Pojď, zkusíme jestli popluje?“

   Obě děvčata se rozběhla k řece.

Lojzička položila loďku na hladinu a trošičku jí popostrčila.

   ,,Ta krásně pluje,“ jásala.

   Poupěnka však zesmutněla.

   ,,Já bych chtěla taky takovou lodičku, půjdu domů a řeknu tatínkovi, aby mi koupil také takovou,“ rozhodla se dívka.

   ,,Tak zítra se tu sejdeme,“ volala na kamarádku Lojzička, vzala si svou lodičku a šla také domů.

 

   ,,Musím jít hned spinkat,“ řekla si Lojzička, umyla se a hup do postýlky.

Stále však myslela na Poupěnku, proto ne a ne usnout. Nakonec se jí to přece jenom povedlo.

 

Když druhý den přišla k řece, hledala Poupěnku.

   ,,Pane plavčíku, neviděl jste mou kamarádku?“ volala Lojzička na muže, který zrovna přicházel.

   ,,Neviděl, ale jistě brzy přijde.  

   ,,Prosím, prosím, moc prosím, mohl byste vyřezat ještě jednu lodičku, pro Poupěnku?“ prosila Lojzička.

   ,,To není tak jednoduché, na to musí být čas, dnes to vážně nepůjde a zítra ani pozítří také ne!“ odpověděl plavčík.

   ,,Tak to já musím za Poupěnkou!“ oznámila Lojzička, popadla lodičku a utíkala do vsi.

 

Když zaťukala na dveře, otevřela sama Poupěnka. Byla moc smutná, jen stála a dívala se do země.

   ,,Tatínek ti nechce lodičku koupit?“ zeptala se Lojzička.

   ,,Chtěl mi lodičku koupit, ale není kde, nikdo takovou neumí vyřezat,“ rozplakala se Poupěnka.

   ,,Neplakej, něco vymyslím. Zítra přijď k řece, řeknu svému tatínkovi, ten lodičku jistě svede vyřezat,“ řekla s nadějí v hlase Lojzička a vykročila k domovu.

   Poupěnka poděkovala, zamávala a zavřela dveře.

 

   ,,Tatínku, moc tě prosím, vyřezal bys ještě jednu takovou lodičku pro Poupěnku?“ přiběhla Lojzička s prosíkem domů.

   ,,Rád bych ti pomohl, ale to já nesvedu,“ odpověděl zklamaně tatínek.

   Lojzička i s lodičkou odešla do komůrky.

  

   ,,Jů, kdo jsi a jak ses sem dostala?“ polekala se Lojzička.

   ,,Jsem tak trochu kouzelnice, jmenuji se Berynka. To protože jsem bystrá, děti mi říkají lištička. Tak tedy, lištička Berynka. Plním tajná přání a ty jedno máš, že?

   ,,Mám, chtěla bych ještě jednu lodičku pro svou kamarádku,“ odpověděla Lojzička.

   ,,Tak klidně spinkej, a ať se ti zdá něco hezkého,“ popřála Berynka.

 

Když se dívka ráno probudila, zavýskala radostí. Vedle její lodičky stála ještě jedna, úplně stejná.

   ,,Musím honem k řece, Poupěnka už na mě jistě čeká?“ říkala si Lojzička, vzala obě lodičky a dala na cestu.

   ,,Poupěnko, podívej, co pro tebe mám?“ volala Lojzička na svou kamarádku, která smutně seděla na břehu řeky.

  ,,Ta je krásná, kde jsi k ní přišla?“rozzářila se Poupěnka.

   ,,Vše ti povím, nejdříve však pustíme lodičky na vodu, co říkáš?“ jásala Lojzička. Měla velikou radost, že je Poupěnka šťastná.

   Jen co Poupěnka položila svou lodičku na hladinu, fouknul vítr a odnesl ji do proudu.

   ,,Moje lodičkááááá, kam pluje? A zase nemám nic!“ rozplakala se dívka.

 Lojzičce to přišlo moc líto.

   ,,Vezmi si mou lodičku, je tvá,“ řekla své kamarádce.

Poupěnka se na Lojzičku dojatě podívala a řekla:

   ,,Tak pustíme i tuhle, určitě lodičky někdo najde a bude moc rád. Já jsem ráda, že mám takovou kamarádku!“

   ,,Já taky,“ řekla Lojzička a pustila svou lodičku do proudu řeky.

Obě děvčata už se opět šťastně smějí.

   ,,Uplavali vám vaše lodičky, že mám pravdu?“ promluvil na děvčátka plavčík.

   „ Máte štěstí, že jsem vše viděl, proto jsem je mohl vylovit a teď vám je nesu.“

  Děvčátka radostně poděkovala a rozhodla se, že si s lodičkami budou hrát jen u jezírka, které je ne návsi. 

,,Tam nemůžou nikam uplavat," říkala si děvčata.

Mé motto:

Neplač nad tím, co jsi pokazil, vždyť nikdo nejsme bez chyby.

Avšak, co jsi neudělal, nad tím bys měl truchliti.     

(Původní pohádky, obrázky, písničky, příběhy, knihy, fotografie)

Pokud není uvedeno jinak, vše na těchto stránkách vytvořil

krejciladislav@gmail.com